na Blog.cz

Protože v Pondělí píšu slohovou práci, rozhodla jsem se napsat něco cvičně. Téma znělo: Moje Vánoce.
Příběh jsem přiřadila k rodině, ve které se vyskytují postavy z RPG.. :)

"Proč?!" zařval z plných plic. Krutá pravda ho prudce udeřila do uší a začala se prokousávat mozkem. Postupovala pomalu, každá buňka jeho těla byla nucena si ji vychutnat. Pomalu, bolestivě, celou..

Muž nižší postavy si vjel rukou do vlasů. Před další vlnou vzteku přivřel oči a zhluboka vydechl. Bolelo to víc, než by si sám někdy mohl připustit a i přesto se smiřoval s tím, že jednou to muselo přít. Ale takto? Blbost!

Pevně semknul čelisti a udělal rychlý krok k mladíkovi. Chytl ho za košili a bezmocně s ním zatřásl.

"Jsi normální?" zašeptal nevěřícně a současně s tím se mu zadíval do modrých očí. Byl tak moc podobný svému otci. "Proč jsi to udělal?" pokračoval tichým hlasem, chtěl znát odpověď. Vysoký plnoštíhlý mladík se nebránil, bez výrazu se díval Erweionovi do očí a kroutil hlavou.

Byl slyšet můj dlouhý,suchý dech, mé kroky a mé tiché,veselé prozpěvování.Vítr nevál ale přesto se na stromech lehce pohupovali listy,pouliční lampa problikávala a v oknech bylo vidět barevné světlo od televizoru. Byl ten známý obávaný datum. Pátek třináctého a já jsem šla sama v tom nejtemnějším parku ve městě.

Obyčejný den jako každý jiný myslela jsem si dokud jsem nezaslechla ten podivný zvuk.

Prsty jsem přejela po kožených deskách tlusté knihy. Ležela ve velké krabici a vypadalo to, jako by se schovávala před světem. V krabici ještě bylo jedno pánské tričko, zlatý řetízek a album s fotkami. To všechno mi zůstalo po mé matce. Jen tohle, jen ty čtyři věci. Byla jsem sirotek. Rodiče mi zemřeli při autonehodě a mě po nich nebo vlastně jen po matce zůstala jen tato krabice. Dvěma prsty jsem ze zaprášených desek setřela prach. Pokusila jsem se přečíst, co na nich bylo napsané, ale prachu bylo tolik, že to přečíst nešlo. Nakonec jsem použila celou dlaň. V krabici se zaleskla kniha s pěti písmeny. Deník, bylo na ní napsáno. Zamyšleně jsem pozvedla obočí a nepatrně se pousmála. Páni, deník! Tohle je maminčin deník. Jak mi chyběla, ona i otec. Oba. Milovala jsem je. Natáhla jsem se pro knihu a vyndala ji z krabice. Nadechla jsem se a zplných plic jsem odfoukla i zbylý prach. Bylo ho opravdu hodně. Zakuckala jsem se. Otevřela knihu a pohled mi padl na její úhledné písmo. Ano, to jsem měla po ní. Psala krásně. Každé písmenko jako přes kopírák, nepatrně jsem se pousmála a otočila stránku. Dychtivě jsem se začetla a hltala každé její slovo. Nevěřila jsem tomu, bylo to.. zvláštní. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Když jsem přečetla prvních deset stránek, odvrátila jsem od knihy zrak a podívala se na tu krabici. Nesedělo mi to. Tohle nemohl být deník mé maminky. Bylo to psané jako nějaké poselství. Jako kdyby ten někdo věděl, že to někdo bude číst. Na chvíli jsem se nechala těmi pochyby strhnout, ale ty mě okamžitě opustili, když jsem se znovu začetla. Četla jsem dlouho, hodně dlouho...

Ozvaly se nechutné zvuky, které byly tak nepříjemné, že jsem sebou trhla. Málem jsem spadla z postele, ale nějakou záhadou jsem ve spánku udržela rovnováhu a otočila se hlavou ke zdi. Krátce jsem něco zamumlala a přitáhla si peřinu k tváři. Milovala jsem spánek. A znova.. mlaskavé zvuky, které doprovázaly šeptající hlasy a nepříjemný vrzot příborů. Krátce se mi zastavil dech, zavrtěla jsem hlavou. Tak krásný sen se mi dlouho nezdál, bylo to příjemné, cítila jsem se šťastná, cítila jsem se v bezpečí. Ucítila jsem studenou ruku na svém čele. Až teď jsem otevřela oči dokořán a vyděšeně se vymrštila do sedu.

"Pšššt.." ozvala se žena v bílém a znovu mně přikryla bílou přikrývkou. Nic jsem nenamítala, její tvář jsem měla rozmazanou a vše jsem viděla jako by přes svatební závoj. Svatba! Zdálo se mi o svatbě. Spokojeně jsem se usmála, než jsem se znovu ponořila do hlubokého spánku.

"Ano" promluvil muž v bílém obleku. Cítila jsem, jak mi srdce buší a nedočkavě čeká, až to jedno slůvko také vyslovím. Dávala jsem si na čas. Nadechla jsem se a vydechla. Nadechla a.. Zvuky. Byly blíž, mnohem blíž. Přetočila jsem se na druhý bok a něco zašeptala. Portugalsky. Nikdy jsem Portugalsky nemluvila.

"Slečno?" ozval se kněz. Svráštila jsem obočí a lehce se pousmála, i v tu dobu ve spánku, se mi na tváři objevil úsměv. Znova jsem se nadechla, odhodlaná, že to řeknu, hned. Nádech a.. Bolest. Dráždivá bolest, která mi projela levou nohou. Hlasitě jsem vykřikla, do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy.

Seděla jsem tam nehnutě celé ráno, sledovala kapky stékající po skle okna, zamnou stál nějaký muž. Čekal na rozkaz, který měl přít vysílačkou. Byli jsme zavření v prázdné místností. Jediné co tam bylo, byla stará dřevěná židle, na které jsem seděla.
"Proč to tak natahují!" Prorazil muž ticho. Nepohnula jsem se.
"Asi víte co se bude dít až mi přijde rozkaz?" Opět jsem nereagovala.
"Jsem nájemný vrah." Srdce se mi strachem rozbušilo jako nikdy před tím. Až v tu chvíli jsem pochopila co se děje, myšlenky mi v hlavě vířily. Uvědomovala jsem si že umřu, v duchu jsem začínala propadat panice, ale i při takovém strachu jsem si dávala velký pozor, aby na mě strach nebyl poznat. Dál jsem seděla a sledovala kapky stékající po skle.