http://karol-karol.blog.cz/ cs <div>Je hluboká tma, která schovává všechno hezké, co je na světě za slunečního světla vidět. Prostupují jí světla z oken, za kterýmu se míjí barevná světla od televizorů, ruší ji dálková světla aut a celou tmu jako by kontrolovaly vzdálené, ale přesto blízké hvězdy, co se na náš svět dívají z nebe.<br />Lidé se začínají připravovat ke spánku, ale právě teď se probouzí druhá tvář světa. Každou noc se probouzejí ti, co nepotřebují nakupovat v obchodech jídlo a nemusí se stresovat tím, jestli přijdou včas do práce. Každou noc se probouzejí ti, kteří jsou naši bratři, ti, kteří jsou naši paraziti. Probouzejí se upíři. Krvelačné zrůdy dnešního světa..</div><hr /><div><br /></div><div>Po světě se toulám už několik desítek let. Nemám mnoho přátel, už jako malý chlapec jsem byl samotář. Rád jsem si četl, kreslil, anebo jen zkoumal krásy rozlehlého lesa, který se nám rozprostíral za statkem. Existoval pouze jeden jediný člověk, který se mi dostal pod kůži a kvůli kterému byl bych schopen vše obětovat. Středně vysoký chlápek s vypracovanou postavou a neuvěřitelně specifickým smyslem pro humor, Lee. Byl jako můj bratr, jako dvojče, jako moje druhá polovina. Upíry jsme se stali společně. Jak? To je jiný příběh. Ještě do nedávna bych bez něj nedal ani ránu, bylo mezi námi zvláštní pouto. Opravdu, jako kdyby jsme byli sourozenci.</div><div>Jednoho dne jsme se ale museli rozdělit. Život není kamarád a osud už vůbec ne. Každý jsme se rozešli svou cestou s tichým a nevyřčeným přáním, že se chceme ještě někdy potkat. Udělal bych pro to cokoliv, aby jsem Lea znovu viděl a jsem si jistý, že on by to udělal také.</div><div>Je tu už patnáct let, co jsme se viděli naposledy. To víte, mezi lidmi už nejsme žádní mladíci, ač mezi upíry si opravdu připadám jako atraktivní muž. Upíři nejsou zrovna nejhezčí tvorové na světě, to už by jsme si měli přiznat. Šrámy nám zdobí tváře, na rukou nám chybí prsty, díry, které zůstaly po vyražených zubech také nevypadají hezky. Ale já jsem se vždy všem střetům vyhýbal a proto si také každý myslí, že jsem zbabělec, který se bojí boje. Od dětství jsem upřímný a tak vám to klidně řeknu, ano, bojím se boje. Proto se jim vyhýbám a proto vypadám jako normální člověk. Mám hnědé, husté vlasy, modré oči a mírně hranatou tvář, ve které jsou hluboké a stroze řezané rysy. Ano, jsem fešák.</div><div>Co si budeme povídat, patnáct let je douhá doba. Pro člověka velmi, pro upíra už míň, ale i tak se za tento čas dá stihnout spoustu věcí. Před třemi roky jsem se rozhodl Lea najít. Přišlo mi totiž zvláštní, že o sobě nedal ani vědět, neposlal dopis, ani zprávu.. Moc dobře ví, že žiji stále na svém statku u velkého lesa. Jsem konzervativní, nikdy bych se odtud neodstěhoval. Mluvil jsem s mnoho upíry a každý mi tvrdil totéž.. ´Na toho zapomeň, určitě je už dávno mrtvý.´</div><div>Vždy jsem se hrozně naštval. On není mrtvý. Vím to. Jsem si tím jistý, cítím to. To pouto stále existuje, dokud bije jeho srdce, bije i to mé. Oni nemohou nic vědět, a tak jsem se po určité době přestal ptát. Opustil jsem svůj rozpadlý statek a vydal se na příč světem. Vydal jsem se hledat svého nejdražšího přítele.</div><div>Tři roky jsem se toulal po světu, prošel jsem několik tisíc kilometrů, poznal nová místa, ochutnal krev nových lidí jiných národností. Lea jsem ale nenašel. Navštívil jsem všechna místa, kde by mohl být. Byl jsem v Austrálii, v Číně a Japonsku. Ocitl jsem se na Sibiři, zavítal do Prahy a Berlína. Prošel jsem Dánsko a Švédsko, Finsko Norsko.. Byl jsem v Africe, v Asii, prohledal jsem celou Ameriku. Nikde nebyl. Začaly mě přepadat myšlenky, že už může být opravdu mrtvý, ale něco mi nedovolovalo přestat. Jeden pocit, jedna myšlenka.. hnal jsem se dál a nevzdával jsem se. Byl jsem přesvědčený.</div><div>Dlouhé dny jsem strávil přemýšlením, jak dál.. když jsem ho za ty tři dlouhé roky nenašel. Možná se vám to zdá nemožné, ale věřte, že upíři jsou jiní než lidé. Pohybujeme se mnohem rychleji, umíme číst myšlenky, máme mnohem větší sílu.. Věděl jsem, že dál hledat už nemá smysl, chtělo to osobu, která ví všechno. Zprvu jsem se své myšlenky obával a odmítal ji, ale nakonec stejně vyhrálo srdce. Láska k příteli mi dala i odvahu, a tak jsem se neohroženě vydal na cestu za tajemnou a mystickou čarodějnici Ethel. Čarodějnice byla jedna velká záhada. Nikdo neví, odkud se vzala a co je přesně zač, na druhou stranu, je to velmi zvláštní osoba se zajímavou povahu, ale pokud mám být upřímný.. Měl jsem z ní strach, je opradu zarytá feministka.</div><div>Cesta byla dlouhá, ale ne nekonečná. Konečně jsem se ocitl před malou jeskyňkou. Byl jsem někde hluboko v lese. V duchu jsem si říkal, že tady opravdu nemůže bydlet. S Ethel jsem se potkal už dřív, ale nikdy jsem nebyl u jejího domova, proto je možná i štěstí, že jsem ho našel. Posadil jsem se pod vysokou jabloň a opřel se o ní zády. Zavřel oči a nechal se unášet tou příjemnou vůni, která se kolem mě nesla a vánkem, který mi cuhal vlasy.<br />"Dylane..," ozval se hlas, okamžitě jsem rozlepil oči, párkrát zamrkal a zaklonil hlavu, abych viděl na ženu, která stojí nademnou. "Co tě sem přivádí?" zeptala se. Rychle jsem se vyštrakal na nohy a zadíval se Ethel přímo do očí, věděl jsem, že nemá smysl něco zkrývat a lhát ji už vůbec ne. Kdybych to zkusil, udělala by si ze mě Maggi do polévky, a tak jsem ji vyklopil pravdu.<br />"Zdravím tě, Ethel. Přišel jsem si pro pomoc..," smutně jsem se pousmál a pohlédl ji do očí. Její reakce mě vůbec nepřekvapila. Zhluboka si odfrkla a ruce si založila v bok.<br />"Moc dobře víš, že upírům nepomáhám." Odsekla. Pevně jsem semkl rty, prsty pravé ruky jsem si přejel po hraně tváři v přemýšlivém gestu.<br />"Je to důležité.. Jsi moje poslední naděje, tak mě prosím aspoň vyslechni." Propaloval jsem ji svými modrými oči a snažil se mluvit jiště a klidně. Moje heslo znělo.. ´Hlavně ji nenaštvat.´ Pak mám aspoň malou šanci. Čarodějnice se ale mračila a nepatrně zavrtěla hlavou. Baba jedna trhlá.. to mi nemůže pomoci? Projela mnou vlna vzteku. Darovala mi velmi přímý pohled, takže mi bylo hned jasné, že si mé myšlenky přečetla. Svěsil jsem hlavu a zhluboka vydechl. Přemýšlel jsem, uvažoval jsem a až pak mi to svitlo.<br />"Jde o Lea..," zvedla jsem k ní tvář, její výraz se úplně změnil. No jasně, moc dobře jsem věděl, že s ním měla románek a má pro něj slabost. Proč mě to nenapadlo dřív? Zacukaly mi koutky, v jejích očích se zablesklo.<br />"Padej dovnitř, ty upíre prokletej ..," zavrčela a rukou mávla k malé jeskyni. Vešel jsem dovnitř a nemohl uvěřit svým očím. Byla obrovská, ta jeskyně byla obrovská.. Z pootevřenými ústy jsem se rozhlížel kolem a možná bych stál tak ještě chvíli, kdyby mě nevyrušil hlas čarodějnice.<br />"Posaď se, Dylane," sama si sedla na velký broušený kámen, který měnil barvu podle její nálady. Právě byl do světle zelené, což znamenalo, že je příjemně naladěná. Byl jsem rád. Ona rozčílená čarodějnice a upír, který se bojí boje, není moc dobrá kombinace. Přikývla mi, a tak jsem spustil.<br />"Jak jsem řekl, jde o Lea. Zmizel.. neviděli jsme se patnáct let, ale poslední tři roky mi to už přijde divné. On by se ozval, jsem si tím jistý," pokroutil jsem hlavou a rychle dodal. "Ale mrtvý není, tím si sem jistý." Ušklíbla se.<br />"Vždy jsem věděla, že je v tobě skrytý potenciál, Dylane.. Ale to víš, my ženy máme pro čarodějnictví větší cit." Zíral jsem na ní, nechápal o čem mluví, ale znovu jsem si všiml, jak se povznesla nad mě a dívala se na mě jako na něco méněcenného. "Máš pravdu, mrtvý není." Spadl mi kámen ze srdce, lehce jsem se pousmál. "Ale stejně nechápu, co po mně chceš..," v duchu jsem protočil oči, ona si vždy hrála na blbou, přitom by do kapsy s přehledem strčila celou Univerzitu Oxford.<br />"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nevíš, kde právě je." začal jsem velmi opatrně volit slova, protože jsem si byl vědom, že by ji to mohlo velmi lehce vyvést z její dobré nálady. "Vidíš do budoucnosti i minulosti, kterou si neprožila, tak..," pokrčil jsem rameny v náznaku, co mám na mysli.<br />"Moc dobře víš, že i když to vím, nemohu ti to říct." V duchu jsem zaklel, přesně tohohle jsem se obával, že mi to nebude chtít říct. Ty její zapekleté zásady bych nejraději zrušil..<br />"Ethel..," lokty jsem se zapřel o kolena a zadíval se ji do očí, do těch krásných, nevinných očí, které mě vždy uchvacovali. Ona moc dobře věděla, že se mi líbí, ale nikdy jsem neměl šanci. Dlouze jsem vydechl a naklonil mírně hlavu na stranu. Prsty jsem zapřel o sebe. "Prosím." Šeptl jsem. Barva kamene se začala pomalu měnit, nevěnoval jsem tomu pozornost, stále jsem ji propaloval pohledem.<br />"Ne." odsekla. "Nebudu ti nic říkat, nechci, aby jsi nesl náledky. Dylane seber se a odejdi.. Nech Lea napokoji. Je to jeho osud, nemáš právo do toho zasahovat." Obličej ji nabral pevné a jasné kontury, oči ji začaly nabírat oranžovou barvu, její vlasy se z krásné blonďaté barvy začaly přeměňovat na černou. Kámen byl najednou rudý. Nehty na rukou se ji prodloužily, hezké oblečení se přeměnilo v její čarodějnický hábit. Díval jsem se na ní, začínal jsem se potit. Bylo zle.. Už to nebyla ta hezká, atraktivní čarodějka, na kterou letěl každý chlap, byla to saň, která by muže vraždila po stovkách. Ani jsem se nehnul, v hlavě si znovu přehrával její slova.</div><div>"Ethel..," hlesnul jsem nadále klidně. "Jeho osud je můj osud. Jaké následky? Řekni mi to..," zvýšil jsem lehce hlas, upíral na ní své oči. Drtila mě svojí energií, svojí přítomností. Drtila mě svým pohledem. Rty semknula do úzké čárky, uprostřed čela se ji objevila dlouhá vráska. Postavila se, mávla rukou k východu.</div><div>"Vypadni..," zasyčela, zavrtěl jsem hlavou a také se postavil.<br />"Až mi to řekneš. Nebudeš mi tajit pravdu." Řekl jsem k ní neohroženě, cítil jsem její pohled na svém těle, její myšlenky, které by se jako zhmotňovaly kolem mě. Ta síla v té místnosti, síla té energie byla neuvěřitelná. Drtilo mi to mozek, trhalo vnitřnosti, srdce se mohlo ubít tou rychlostí, ale já odolával. Nohama jsem stál pevně na zemi a každým nádechem se snažil vyrovnat s nedostatkem kyslíku.<br />"Jsi idiot.. Nabízím ti život! A ty odmítáš..," zvýšila nečekaně hlas, až jsem sebou trhnul. "Když ti to řeknu, už nikdy nebudeš moc udělat krok zpátky. Budeš strhnut osudem, budeš žít své poslední chvíle..," její oči znovu měnily barvu. Oranžová se přelévala do červené, modré a nakonec se ustálila fialová. Vlasy se ji spletly a dlouhý cop ji přepadal přes pravé rameno. Hábit ji zůstal, ale na hlavě se ji objevil její klasický čarodějný klobouk, který snad už měla od počátku věků, protože ho měla i tehdy, když jsem ji viděl na posledy. To bylo asi před třiceti lety. Říkám vám, ta ženská byla geniální!<br />Nehnul jsem brvou, a tak pokračovala.</div><div>"Můžeš ho zachránit, ale ať se ti to povede nebo ne.. v každém případě zemřeš. Zaplatíš, Dylane, za to největší daní. Položíš vlastní život za záchranu přítele, která se ti ani nemusí povést," uklidila se. Už nebyla nahněvaná, naopak vypadala smířeně. Její hlas zněl sametově, hladil mě po srdci, vzkazoval mi, že ať to zvládnu nebo ne, tento boj bude můj první ale i poslední. Oddaně jsem sklonil hlavu směrem k zemi a zavřel oči. Málokdo z lidí ví, co přesně znamená slovo Přátelství. Já už to věděl. Zjistil jsem to právě v tu chvíli, kdy jsem se rozhodl a řekl: "Udělám to." Dlouhou chvíli bylo ticho. Věděla, co se ve mně odehrává, a tak nic neříkala, jen tomu přihlížela a četla si mé pocity, jako kdyby byly napsané v knize.<br />"Víš, jako malý jsme si s Leem slíbili, že za sebou budeme vždy stát a když jeden bude potřebovat pomoc, uděláme to za cenu čehokoliv. Ten čas právě nastal..," pokýval jsem hlavu a zvedl ji s dalším menším kýváním směrem k Ethel.<br />"Není to tvoje povinost." Odpověděla mi, věnovala mi upřímný oční kontakt, což od ní bylo opravdu vzácné.<br />"Já to ale neberu jako povinnost.. Já to beru jako výzvu," pousmál jsem se a olízli si suché rty. "Jak ho můžu zachránit?"</div><div>Čarodějnice se usmála. "Máš v sobě fakt skrytý potenciál." Rozešla se ke mně a z té bezprostřední blízkosti si prohlédla moji tvář, ruku mi položila na vypracovanou hruď. Musela slyšet to splašené bijící srdce. Musela vědět, co se mi promítá v mysli. Musela vědět, co k ní cítím.<br />"Řekla jsem ti to, co jsem nesměla, změnila jsem dva osudy, porušila jsem čarodějné zákony. Jsem nucena jít s tebou. Dylane, seber všechnu odvahu, teď v tom jedeme spolu..," zašeptala a zaklonila hlavu, abych ji viděl do očí. Viděl jsem v nich mnoho, viděl jsem v nich záblesky budoucnosti a růžové opravdu nebyly.. Začaly se odpočítávat poslední chvíle mého života.</div><div><br /></div><div><em>Druhá kapitola se tu objeví brzy.. </em></div> http://karol-karol.blog.cz/1202/mocna-sila-pratelstvi http://karol-karol.blog.cz/1202/mocna-sila-pratelstvi Sat, 18 Feb 2012 18:17:50 +0100 <div>Protože v Pondělí píšu slohovou práci, rozhodla jsem se napsat něco cvičně. Téma znělo: Moje Vánoce.<br />Příběh jsem přiřadila k rodině, ve které se vyskytují postavy z RPG.. :)</div><div><br /></div><hr /><div><br /></div><div>Jen co jsem rozlepila oční víčka, padla na mě vánoční atmosféra, ač jsem Vánoce moc ráda neměla. Vyhoupla jsem se z lehu do sedu a porozhlédla se po pokoji, už z dálky jsem slyšela bratrův hlas.</div><div>"A mami kdy přijde Ježíšek?"</div><div>"Až večer Eriku," hořce jsem se pousmála, kdyby tak věděl, že Ježíšek neexistuje. Vsadila bych se, že by s rodiči nepromluvil dokonce života. Co to vůbec mají za zvyk tahat své děti za nos? Blbé Vánoce. Slezla jsem z palandy a natáhla na sebe onošené tričko a nějaké roztrhané a od barev zamazané kalhoty. Neučesané vlasy jsem stáhla do neposedného drdůlku a rozešla se za vůni cukroví, které maminka dodělávala na poslední chvíli. Otevřela jsem dveře od kuchyně a už se skoro dychtivě hnala k talíři, kde byly ještě teplé vanilkové rohlíčky, když v tom mi před nosem přeběhl táta a celý talíř sebral.</div><div>"Máš smůlu." řekl se smíchem a než jsem stačila něco s úsměvem namítnou, zaslechla jsem za sebou maminčin hlas.</div><div>"To se nemůžeš ani na ten Štědrý den pořádně obléknout?" zamračila se. Mé protočení očí, znamenalo odpověď Ne.</div><div>"Jsem asi doma, ne?" odsekla jsem nepříjemně. Hlavně ať tenhle stupidní svátek skončí, vánoční přetvářky nemá v oblibě, a tak jsem je ani nepraktikovala, což ostatní vytáčelo, protože oni se tak moc snažili. Smutné, že jsem bojkotovala jejich snahu.</div><div>Malý bratr pobíhal kolem mamky a pomáhal ji v kuchyni, zatímco otec se vyvaloval u televize a házel do sebe tuny cukroví. Rozhodla jsem se posadit vedle něj, cestou jsem zkontrolovala hodiny. Výborně bylo půl hodiny po dvanácté, za chvíli tenhle den budu mít za sebou. Plácla jsem se vedle něj a vztáhla ruku k talíři, když v tom se mamka objevila u dveří.</div><div>"Neuvidíš zlaté prasátko." Proboha , ona je snad všude. Mile jsem se na ní pousmála.</div><div>"Mami, ty časy, kdy jsem jako magor držela hladovku, kvůli nějakýmu praseti, které jsem stejně neviděla, jsou už dávno pryč," nechápavě jsem zavrtěla hlavou a do rukou nabrala rohlíčky. S chutí se do nich pustila, byly výborné.</div><div>"A vůbec, co tady sedíte, běžte ozdobit stromek," nedala se odbýt. Dobrý mami, měla jsem sto chutí vzít ovladač, co přede mnou ležel a třeba ji vypnout a vsadím se, že to samý by udělal i táta, protože jeho výraz byl víc než vtipný.</div><div>"Samozřejmě Lucie, jen to dojíme," se vší láskou, co k ní choval se na ni pousmál a mamka spokojeně odkráčela pryč s tím, že splnila úkol, který si dala. Donutit nás, abychom dobrovolně ozdobili stromeček. Řekněte mi, na co stromeček? To už jsme my, lidi tak praštění, že si do obýváku taháme stromy? To nechápu. Vytáhla jsem z krabice jednu kouli a hodila ji po tátovi. No co, jsme z házenkářské rodiny. Máma si může oddychnout, že ne z fotbalové, to by to ty koule asi nepřežily. Chytil ji jen tak, tak..</div><div>"Tak kam ji dáme?" zeptal se mě, jako kdyby mi snad bylo pět let.</div><div>"Ježiši tati, máš tady tisíc větví, je mi to jedno." odpověděla jsem mu. Proč se mnou všichni jednají jako z člověkem, co má IQ pod dvacet? Vzala jsem další kouli a někam ji pověsila. Schválně jsme stromeček zdobili pomalu, aby na nás poté nezbyla žádná práce. Já vím, s taťkou oplýváme chytrými taktikami. Popadla jsem jednu speciální ozdobu a chystala se ji pověsit, když v tom mi zakřupala v ruce a rozpadla jsem. Hodila jsem vyvalený výraz na tátu, který očividně rezignoval na věšení sladkostí na strom a rovnou se do nich pustil.</div><div>Zvedl ke mně zrak, když si uvědomil, že jsem se přestala hýbat. S plnou pusou čokolády se na mně zadíval a já měla sto chutí se smát. Proč se můj otec chová jako dítě? Otázka nejde zodpovědět, rozneslo se mi hlavou a následně se ozval i můj tichý pobublávající smích.</div><div>"Pojď to rychle někam schovat." zašeptal a zvedl se ze sedačky, abychom ty střepy někam dali. Klidně i vyhodili z okna, ale mamka se to nesměla dozvědět.</div><div>"Tak jsem si zrovna, Alexandře říkala, že bychom mohli.." vešla do obýváku s lžící od bramborového salátu v ruce. Najednou nastalo ticho. Jsem ráda, že jsem se nedozvěděla, co by mohli, to ať si nechají pro sebe. Jako první ji pohled padl na stromeček, který byl ozdobený jenom z jedné strany, poté její oči doputovaly k obalům od čokolád, které snědl táta a nakonec se podívala na mě, jak jsem v ruce držela rozbitou ozdobu.</div><div>"No, to si ze mě děláte srandu?" zvýšila hlas, ale k rozčílení to mělo hodně daleko.</div><div>"Co to znamená, kdo tohle snědl? Leo?" ukázala na obaly, otec se nenápadně porozhlédl kolem.</div><div>"Můžeš mi říct, jak jste ozdobili ten strom?" tak teď už její hlas nabil vzteku, div se nezrudla, jako ta jedna ozdoba. Konečně můj otec, začal fungovat jako normální člověk a rychlými kroky se k ní rozešel.</div><div>"Ale no tak, nezlob se." s lehkým objetím a pusou na tvář ji dostal zpátky do kuchyně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, vyhodila rozbitou ozdobu a pořádně dozdobila stromek. Pak jsem se konečně svalila k televizi chystajíce se dívat na nějaké pohádky, ale k mému štěstí tam běželo jediné.. Předběžné zprávy. Natáhla jsem se po tácu s cukrovím a zabila nudu jídlem. Taky jsem napsala status na Facebook. "Veselé Vánoce." Ať je klidně ostatní veselé mají, já Vánoce nenáviděla. Stejně jako strýček Sawe. Svátek, kde jsou všichni jako kdyby jim někdo permanentně přišil koutky k uším a donutil říkat sladká slova. Svátek, kdy má být rodina spolu. Hořce jsem se usmála.</div><div>"Babi, dneska přijde Ježíšek." Erikovo hlas je slyšet fakt všude, i přes celý byt. Polkla jsem rozkousaný perníček a narvala si do pusy další. Otevřely se dveře a v nich se zjevila postarší žena s blonďatými hlasy. Rychle jsem polkla, abych ji pozdravila.</div><div>"Ahoj" úsměv jsem si odpustila.</div><div>"Ahoj, Leo. To jsi ještě pořád v pyžamu?" sama pro sebe jsem se pousmála. No, jistě. Vždyť já spím každou noc v něčem jiným, takže i tohle je pyžamo. Zabručela jsem něco na odpověď a hned jsem zaslechla naříkaní matky. Protočila jsem oči a zvedla se, abych se šla teda nějak upravit. Jsou čtyři hodiny, za chvilku začnou docházet další členové rodiny a ti mě takto vidět nemusí.</div><div>Oblékla jsem se do džínů a obyčejného trička. Přes hlavu jsem natáhla mikinu, když v tom už jsem slyšela dědu. "Tak si mě na ulici pletli se Santou," hlasitě se smál.</div><div>"Dědo, to si tě pletli i v létě." řekla jsem sama sobě, protože v pokoji nikdo nebyl. Vylezla jsem z pokoje a všem mávla na pozdrav. Děda měl dlouhé bílé vousy a sněhové vlasy, takže opravdu jako Santa vypadal a že si vzal červenou mikinu? To udělal určitě schválně.</div><div>Mamka svolala všechny, kdo přišel a pomalu jsme se posadili. Když jsme se sešli u Vánočního stolu, ta atmosféra na mě dýchla. Vánoce.. Něco na nich bude. Přejela jsem pohledem všem po tvářích. Seděla tu máma s tátou, děda s babi a i druhý děda s babi. Seděly tu tety a jejich partneři a seděl tu můj brácha. Pustili jsme se do jídla a já chvílemi upínala zrak na svíčky, kolem kterých byly dané ubrousky, kdyby náhodou kapal vosk. Pustila jsem se do bramborového salátu a jídlo rušilo jen skřípaní příborů. Najednou se ozval křik.</div><div>"Hoří!" zařvala teta Lily. Všichni malém nadskočili a bratr do toho na těšeně řekl.</div><div>"Už přišel Ježíšek?" seznamte se, nejčastější věta dne. Bohužel, teď ho všichni ignorovali, protože ubrousky hořely v plné kráse. Otec na ně nakonec vylil Sprite a zasloužil si můj obdiv v ukázkovém výbuchu smíchu.</div><div>"Leo, nevím, co je na tom směšné," řekla nechápavě, lehce orosená matka. Klid, mami, klid.. My víme, že jsi těhotná a chceš nám to dneska říct. To jsem si jen pomyslela, protože kdybych to řekla, asi by mě prohlásili za níčitele Vánoc. Někdo zazvonil.</div><div>"Ježíšek!!" vykřikl Erik nadšeně.</div><div>"Proboha Eriku, to není Ježíšek." podíval se na mě, jako kdyby mě chtěl zabít. Pomalu jsme se všichni zvedli a mamka doběhla ke dveřím. Vtíravá sousedka, která nám přinesla cukroví. Táta došel za mamkou a postavil se za ní. Má dva metry a deset centimetrů, takže se na sousedku díval s jasným nadhledem. Asi čekala, že ji dáme také ochutnat, ale taťka si vzal tác a zabouchnul ji před nosem.</div><div>"Alexi, měli jsme ji dát také ochutnat naše cukroví."</div><div>"Myslím, že u nás nebude přebývat, chybělo by nám." pousmál se na ni a stiskl její ruku. Až teď zazvonil zvonek, kterým opravdu nenápadně zvonil děda. Asi se mu to líbilo, protože malým zvonkem zvonil hrozně dlouhou dobu, dokud do něj loktem nešťouchla babi.</div><div>"Harvey, to by stačilo." zašeptala, aby to Erik neslyšel, ale to už ani nemohl, protože klečel u stromečku a prodíral se dárky. Všichni vešli do obýváku a různě si posedali, protože jsme neměli dvoupatrovou sedačku. Bratr rozdával dárky a mamka se chopila slova. Seděla u táty a zády se na něj tiskla, při čemž on ji objímal kolem pasu.</div><div>"Chtěli by jsme vám něco říct." všichni na ně stočili tváře a já se lehce pousmála. Mamka to pořádně natahovala a Erik pobíhal s krabicemi a vždy to dal někomu, komu to vůbec nepatřilo. Taky by se ve svých čtyřech letech mohl naučit číst.</div><div>"Jsem těhotná." nejvíc mě upoutala reakce Erika, který upustil krabici na zem.</div><div>"Co to znamená?" zeptal se, ač určitě tušil. Mamka se pousmála, ale odpověděl táta.</div><div>"Že budeme mít miminko." Erikovi zazářily očka stejně jako zářily mým rodičům. Rychle se otočil.</div><div>"A v jaké je krabici?" zahlásil, vzápětí se roznesl pobavený smích všech členů rodiny. Fakt paráda, budu mít sourozence, který je podle Erika v krabici.</div><div>Když se rozdaly dárky a já dostala nové boty na házenou a snad pár dalších věcí, přivlastnili jsme si s tátou cukroví a pustili se do něj. Nikdo jiný neměl nárok se k velkému tácu dostat, a tak se v pokoji během chvíle uspořádaly dvě skupinky.</div><div>Já, táta, dědové a partneři tet jsme se skláněly nad cukrovím a bavily jsme se o házené, při čemž Teta Lily a Cornel se bavily s mamkou a babičkami, kolem nich ještě pobíhal Erik a hrál si na spidermana, který se příležitostně měnil na hasiče, anebo na Harryho Pottera.</div><div>Nakonec všichni pomalu začali odcházet a já se také rozhodla jít spát. Ten den byl až moc dlouhý. Rozloučila jsem se s mamkou a tátou a rozešla se do pokoje, kde už dávno spal brácha. Ulehla jsem do postele a zavřela oči. Můj názor se nezměnil, nenávidím Vánoce. S úsměvem na rtech jsem spokojeně usnula.</div> http://karol-karol.blog.cz/1110/vanoce-z-pohledu-pubertaka http://karol-karol.blog.cz/1110/vanoce-z-pohledu-pubertaka Povídky Sat, 22 Oct 2011 22:49:54 +0200 <div>"Proč?!" zařval z plných plic. Krutá pravda ho prudce udeřila do uší a začala se prokousávat mozkem. Postupovala pomalu, každá buňka jeho těla byla nucena si ji vychutnat. Pomalu, bolestivě, celou..</div><div>Muž nižší postavy si vjel rukou do vlasů. Před další vlnou vzteku přivřel oči a zhluboka vydechl. Bolelo to víc, než by si sám někdy mohl připustit a i přesto se smiřoval s tím, že jednou to muselo přít. Ale takto? Blbost!</div><div>Pevně semknul čelisti a udělal rychlý krok k mladíkovi. Chytl ho za košili a bezmocně s ním zatřásl.</div><div>"Jsi normální?" zašeptal nevěřícně a současně s tím se mu zadíval do modrých očí. Byl tak moc podobný svému otci. "Proč jsi to udělal?" pokračoval tichým hlasem, chtěl znát odpověď. Vysoký plnoštíhlý mladík se nebránil, bez výrazu se díval Erweionovi do očí a kroutil hlavou.</div><hr /><div>"Sakra, proč?" projela Erweionem další vlna vzteku. Silně s ním škubnul, skoro i nadzvednul.</div><div>"Táta by na mě byl hrdý." argumentoval černovlasý muž. Erwe se zhluboka nadechl a prudce ho pustil.</div><div>"Táta ve válce zemřel." zvýšil rozčíleně hlas. "A ty do ní jdeš dobrovolně?!" sevřel ruce v pěst, zabodl do něj pohled, jako kdyby ho jím chtěl zabít.</div><div>"Jerolde, nedokážeš si představit jaké to ve válce je." jeho vztek se z hlasu nevytrácel, spíše ho začala podtrhovat jistá bezmocnost a strach. Měl na něj dávat pozor. Všichni věděli, že svého mladšího bratra v mládí neochránil tak jak měl, ale o to víc mu chtěl zabránit v tom jít bojovat za svou zemi.</div><div>"Nikdy si ve válce nebyl!" zařval Jerold a než stihl něco říct, odkráčel si to pryč. Starší muž nevěřícně zíral na místo, kde naposledy stál jeho o několik let mladší bratr. Rovnal si myšlenky v hlavě, než s ní významně kývnul. "To si myslíš ty.." zašeptal si sám pro sebe a s nepřítomným výrazem se otočil směrem, kterým odešel. Rozešel se za ním, tohle mu musel vymluvit.</div><div><br /></div><div>"Co, co to děláš?" vytřeštil oči, potom co otevřel dveře a vešel do malého pokoje. Jerold se skláněl nad velkou taškou a dával do ní nějaké věci. Neodpověděl, statečně ho ignoroval a myslel si, že mu dá pokoj. Smůla Jerolde, nedal. "To si jako už balíš?" pokusil se zachovat hladinu normálního hlasu, ale ztěžka se mu to povedlo. Dlouze se nadechl a rozešel se k němu blíž. Za rameno ho strhl čelem k sobě.</div><div>"Viděl jsi jaké to je venku? Víš jaké to bude na frontách?" Jerold zavrtěl hlavou.</div><div>"Nevím." pokrčil rameny a přehodil si tašku přes rameno. Jeho výraz vypovídal o tom, že ho to ani nezajímá. S povytaženým obočím se mu zadíval do očí, jestli má ještě něco na srdci, anebo může odejít. Očividně neměl, protože Erweion na něj nevěřícně zíral a neměl co říct. Jerold ho s vážnou tváří obešel a chystal se odejít. Ve dveřích se ale ještě otočil, rukou se zapřel o futra a své modré oči upřel na svého bratra.. "Víš Erweione, ty jsi byl vždycky takový srab. Nikdy jsi neměl odvahu se postavit k věcem jako chlap, a tehdy když sis odjel a nechal si mě tu, jsi mě nehorázně zklamal. Hrozně moc.. Nenáviděl jsem tě. Věděl jsi to vůbec, anebo jsi byl tak hrozně moc zaslepený tou svojí utajenou prací? Jsi naivní, když si myslíš, že by jsem se do války nedostal. Věř tomu, že během dvou měsíců by pro mě přijeli." hořce se pousmál a s nakrčeným spodním rtem zavrtěl hlavou.</div><div>"Ale ty by jsi tohle nikdy neudělal, co? Nikdy by jsi se smrti nepodíval do tváře. Na to jsi až moc velký zbabělec." s těmito slovy se otočil a odešel. Jestli Erweion čekal nějaké bratrské rozloučení, tohle byl tvrdý pád na zem. Jeho naivita poznala, čemu se tak slavně říká krutá realita. Dnes už podruhé s utlumeným srdcem propaloval místo, kde vystával Jerold. Pootevřel ústa, aby na něj něco zvolal, ale hlas mu vypověděl službu. Po dvaceti letech se dozvěděl, co si o něm myslí. Zašklebil se své naivitě, myslel si, že je jeho vzorem. Byl to jeho starší bratr, nahradil mu otce. Byl jediný, koho měl. Byl jediný, koho měl on. Zarazil ruku do kapes a po dřevěných schodech vylezl na půdu, odkud si vzal malý baťoh jen s nejdůležitějšími věcmi. Jeho slova mu zněla v hlavě. "..Ty jsi byl vždycky takový srab. Jsi až moc velký zbabělec.." byla jako ozvěna. Krutá, nemilosrdná ozvěna. Odrážel se mu v hlavě, zněla stále dokola v uších. "Zbabělec, zbabělec, zbabělec, zbabělec.. " A přitom kdyby mu řekl pravdu, bylo by to mnohem hroší. Mnohem horší, než všechno teď. Vyšel z domu a sedl do auta, rozjel se pryč. Ta "slavná" utajená práce čekala. A kdyby tenkrát věděl, že možná bude i jeho poslední, nikdy by ten dům neopustil. Byl přece zbabělec, on by se nikdy smrti nepodíval do tváře..</div><div><br /></div><div><br /></div><div>Prsty mu propadávaly jednotlivé náboje, roztřesené ruce se mu třásly strachem a zděšením před vlastní smrtí.</div><div>"Jerolde!" zařval někdo. Ozvala se hlasitá rána, kterou doprovodil všude přítomný křik a jekot. Vysoký muž, kterému se na obličeji od doby, co naposledy viděl svého bratra, objevilo několik vrásek, ale i ošklivých jizev padl prudce na zem. Srdce mu vynechalo při tom děsivém pohledu, ani si neuvědomil, že už leží na zníčené půdě orného pole a kryje se před troskami, které mu dopadají na záda. V uších mu zněl vlastní dech, uniformu anglické armády měl celou zašpiněnou a někde se na ni objevovaly i stopy krve. Od doby co nastoupil do války uběhlo pět let, pět dlouhých let. Kdyby věděl, že ho tohle čeká, nikdo by do toho dobrovolně nešel, klidně by nechal pošpiněnou svoji čest a hrdost svého mrtvého otce by s ignorací přešel. Už dávno musel svému bratrovi dát za pravdu. Neměl do války chodit, a když nad tím tak přemýšlel, docházelo mu, že vlastně nic nemá. Vůbec nic. Jediné, co mu patřilo byla zbraň a hrdé nošení uniformy, čímž bojoval za svoji rodnou zemi. Anglii. Nejspíš proto se rozhodl, že by bylo nejlepší ve válce zemřít. Jen řekněte, co je tohle za život? Zabil tolik lidí, jejich tváře se mu promítali před očima, jejich křik mu zněl v uších. Válka nebrala konce. Byla to jatka, která si nikdo nedokáže představit. Obyčejné peklo na zemi.</div><div>Rychle ze země sesbíral náboje, roztřesené ruce je stěží nandaly do zbraně a hned jak zvedl hlavu, porozhlédl se po okolí. Příroda a celé prostředí, ve kterém se válčilo byla totálně zdevastované. Přikrčil se za kmenem a zavrtěl hlavou. Neměl tušení, kde žije Erweion, ale pochyboval, že ho vezmou do války. Určitě by o něm věděl, když by nesl také stejnou uniformu jako on. Zkoušel mu psát dopis, ale nikdo na něj nereagoval, a tak to nechal být a řekl si, že to je asi rozhodnutí osudu. Přivřel oči a z úst mu začala vycházet tichá slova, nikdo je nemohl slyšet, ani on sám v tom hluku kolem, ale uvnitř sebe věděl, co říká. Vytrácela se v dusném suchu a prach se kolem něj začal zvláštně vznášet, ani křik přátel ho z toho zvláštního uklidnění nevytrhl, šeptal si své a čekal na vhodnou chvíli.</div><div>Konečně nastala.. Rychle se zvedl a až překvapivě klidný se rozběhl přímo k nepřátelským jednotkám. Bylo mu jasné, že ho postřelí, a že nejspíše zemře, ale jeho psychika snášela dost a hodně věcí se na ní podepsalo. Možná proto se rozhodl k takovému řešení. Rychle střídal nohy, těžké boty se mu každým krokem bořily do rozvrtané hlíny. V ruce drtil samopal, ale neměl odvahu střílet. Kulky ho míjely a možná až smůlou ho žádná dlouhou domu nezasáhla. Myslel si, že to celé přeběhne, ale zrovna v této myšlence ho do uší uhodil bolestivý křik, který se roznesl celým okolí a nehodlal se vytrácet. Trvalo mu několik sekund, než si uvědomil, že ten křik patří jemu. Svalil se do jednoho kráteru, který tam byl nejspíše po nějaké mině a chytl se za stehno kam ho kulka zasáhla.</div><div>"Do háje!" zařval z plných plic, svíral svoji nohu a během té bolesti rozhodně přehodnotil názor na svoji smrt. Náhle se uklidnil, až když mu u hlavy cvakla pistole. Zazněl ledově hluboký hlas, který ale v okamžiku poznal. Pootočil tvář a upřel zrak na muže, který vypadal naprosto stejně jako jeho bratr.</div><div>"Erweione.." zašeptal hlasem, ve kterém se dost zřetelně odrážela bolest. Pevné rysy dodávaly jeho tváři patřičnou dominantu a skoro až autoritu. Voják ve francouzské uniformě zavrtěl hlavou.</div><div>"To jsem já, Jerold." přivřel oči a zadržel dech při pronikavé bolesti, která se mu nesla tělem. Jakmile zpozoroval pohyb vojáka, rychle hmátnul do kapsy a vytáhl starou, ošuntělou fotku.</div><div>"Eeweione." zašeptal skoro prosebně. Muž se na fotku podíval, dokonce si ji vzal i do ruky a pátravě ji přelétl pohledem. Strávil dlouhou chvíli jejím prohlížením, ale poté zcela nečekaně zabrblal něco ve francouzštině a vrátil mu jí do ruky.</div><div>Chvíli Jeroldovi pátravě očima přejížděl po tváři, než znovu zakroutil hlavou a pak se zaznělo jediné..</div><div>Výstřel.</div> http://karol-karol.blog.cz/1110/vlastni-rozhodnuti http://karol-karol.blog.cz/1110/vlastni-rozhodnuti Povídky Thu, 20 Oct 2011 20:30:06 +0200 <div>Nová povídka, která bude na kapitoly. Jedná se o mé První FF, takže prosím berte ohledy. :D<br />Šlo to nějak samo, takže jsem ani nemusela přemýšlet, o čem to přesně bude.<br />Vítejte v mém světě Harryho Pottera.. :) Snad se bude líbit.</div><hr /><div><br />"Zaslouží si zemřít.." sykl hrubý hlas do nepříjemného ticha, které rušilo kapání špinavé vody. Tmavé kapky se tříštily o mastné a zablácené dlažební kostky, které byly nepravidelně poskládané vedle sebe a tvořily vlnitou zem. Přes kostky lezl nejohavnější hmyz. Zmutovaní pavouci a přerostlé žížaly, vše co přežilo v těchto krutých podmínkách.</div><div>"Dáme mu šanci." promluvila mladá žena, která svoji andělsky jemnou tvář schovávala pod těžkou kápí. Její hlas zněl sametově, nesl se vzduchem, až se nakonec vytratil ve skulinkách skalnatých zdí.</div><div>"Ne!" odsekl muž nepříjemným hlasem. Hlavou, kterou měl skrytou pod temnou látkou, silně škubnul, ale nohy ani zbytek těla se mu nepohnuly. Ženě se v tichém povzdechu zvedl hrudník. Udělala k vysokému muži malý krok a pozvedla levou ruku. Rukáv černé, špinavé látky se ji zkrabatil a o kousek ji sklouzl k rameni, takže byla vidět její ruka a důkladně upravené nehty. Její prsty se přiblížily k jeho obličeji. Dech se mu ztišil a pohledem se ji vpíjel do tmavě hnědých očích. "Jarlane.." zašeptala. V ohlase se ji objevila určitá něha smíchaná s láskou. Ztišila jeho jméno na tolik, že doznělo okamžitě poté, co ho vyslovila. Dlouhými nehty mu přejela po spánku směrem k rtům.<br />Mužův dech se zastavil. Díval se ji do očí a současně s tím se snažil vnímat její dotyk. Jeho zářivě modré oči propalovali její hnědé. Uklidňovali ho.<br />"Jen jednu šanci." dořekla a ruku naklonila tak, aby se ho nedotýkala jen nehty, ale i bříšky prstů. Ukazováčkem se dotkla jeho koutku rtu. Jeho úsměv brala jako souhlas. Stáhla ruku zpátky k tělu a dlouhý rukáv ji opět celou schoval.</div><div>V tmavé cele byla tma, nebyl tam žádný zdroj světla.<br />Z rohu se ozývalo tiché, ale pravidelné oddechování. Ztrácelo se v dusném vzduchu, který sebou nesl odporný zápach. Byla tam cítit krev i pot, ale i strach a hrůza, kterou si všichni vězni prožili. Zemřelo už zde mnoho kouzelníků. Právem i neprávem. Tahle věznice byla nejobávanější v utajeném kouzelnickém světě. Azkaban.<br />Na studených, blátem zanesených kamenech leželo drobné vychrtlé tělo. Mladému muži se hrudník nepatrně zvedal, a tak to ve spánku, vypadala jeho tvář spokojeně. Blonďaté vlasy se mu lepily na špinavou tvář a holou hruď pokrývaly zaschlé kapičky krve. Nohy měl spoutané neviditelnými pouty, které mu do kůže vyrývaly zarudlé, pálivé jizvy.<br />Vůbec se nehýbal, tělo oddaně leželo na vlhké zemi a snažilo se vzpamatovat ze svých zranění.<br /><br />Muž pevně zatnul zuby, aby ženě nevěnoval už žádný úsměv. Ještě pohledem přelítl její tvář, jako kdyby doufal, že svůj názor změní, ale moc dobře věděl, že to ona nemá ve zvyku. Otočil se a s tichými mlaskavými kroky se rozešel k bezvládnému tělu. Plášť mu zakrýval tvář, hlavu měl mírně skloněnou a nadechoval se velmi krátce, protože ten zápach se nedal snést.<br />"Vstávej!" sykl ostře a nakopl ho do žeber. Blonďák ihned rozlepil oči a bolestí se schoulil do klubka. Zadržel dech, aby bolest co nejrychleji ustoupila a pokusil se vstát. Jeho zníčené tělo ale zaprotestovalo a on přistál na zemi. Obávaně se zadíval na Jarlana, který se nad ním tyčil. Všiml si kouzelnické hůlky, kterou svíral ve své zpocené ruce. Třásla se mu. Postavil se a pro jistotu se přidržel zdi, na ruku se mu nalepila všelijaká špína, ale toho si nevšímal. Soustředil se na muže a čekal, co řekne. Vadilo mu, že neví, kdo je zač. Na sucho polknul, když bylo stále ticho. Zařezávalo se do ušních bubínků a každá dopadající kapka, která se rozletěla na miliony dalších kapiček, když se střetla se zemí, mu trhala mozek na kousíčky.<br />"Pane Malfoy," promluvila žena. Zanechala si diplomacii a pomalu se rozešla k mužům blíž. Mírně roztřesené prsty zapřela o sebe, takže její pečlivě udržované nehty vykoukly na svět. Mladík sjel k jejím rukám, aby se opravdu ujistil, že nedrží hůlku, hned poté se podíval na muže, co stál podezřele blízko. Na sucho polkl a roztřásl se strachy. Udělal krok do zadu, ale střel se se špinavou, studenou zdí. Jeho tělo reagovalo a hned se na něm objevila husí kůže. Jarlan to přešel s pohrdavým posměškem.<br />"Budete mít jen jednu šanci, aby jste nás přesvědčil.." žena na chvíli svoji mluvu přerušila krátkým odmlčením, aby mohla pozvednout hlavu a vyhledat Dracovo oči. Vpila se do něj pohledem, v koutkách ji škublo a srdce protestansky bylo. Měla pro něj slabost, ale nikdo to nevěděl. Zhluboka se nadechla, aby mohla větu dokončit, ale hnilobný zápach se ji s nádechem dostal do každé buňky jejího těla a ji se zamotala hlava. Lehce zavrávorala na kluzké zemi, dokonce i přivřela oči, jako kdyby doufala, že to přejde. Ihned jak je otevřela, zabodla se Dracovi do šedivých očí.<br />"Aby jste nás přesvědčil, že si zasloužíte propustit a riskovat svůj život." dořekla tiše. Blonďák ji mlčky pozoroval. Jeho pohled působil nepřítomně, dlouhými nehty se zarýval do lepkavých kamenů a v hlavě si přehrával její slova. Nerozuměl jim. Neměl tušení, co po něm chtějí, ale i přesto v něm zahořel plamínek naděje. Dozvěděl se, že bude mít šanci je přesvědčit, aby ho pustili. Dlouze vydechl a zadíval se na Jarlana. Ten měl stále skloněnou hlavou a stín kápě mu spadával na zjizvenou tvář. Muž ještě chvíli stál, než se bez jediného slova otočil a odešel. Jeho hlasité, razantní kroky se ještě dlouho ozývaly celou. Žena propalovala jeho odcházející záda a až si byla úplně jistá, že zmizel, otočila se zpátky k Dracovi..</div> http://karol-karol.blog.cz/1109/1-selhani-nepristupne http://karol-karol.blog.cz/1109/1-selhani-nepristupne FF - Selhání nepřístupné Sun, 04 Sep 2011 01:00:24 +0200 <div>Znáte to..<br />Sedíte v autobuse a upřeně se díváte před sebe. Osoba před vámi uhybá pohledem, rozpačitě si olízává rty a zaujatě se dívá z okénka. Příroda se za sklem jen míjí. Hudba ze sluchátek se vám odráží v uších, cítíte jak vám vysychá v puse. Rozvalená paní vedle vás vás utlačuje a vy jen sedíte a díváte se před sebe.</div><div>Myšlenky vám v hlavě proudí samy. Neovládáte je, i když vám jsou nepříjemné. Zžírají vás zevnitř, cítíte jak vám srdce buší v hrudním koši. Na hrudi máte podivný tlak, ale nemá to nic společného s fyzickým stavem. Jak vám na záda dopadají všechny problémy. Myšlenky, z kterých vám naskakuje husí kůže. Snažíte se bojovat a říkáte si, že to přeci nevzdáte, ale ve chvíli kdy vás v očích začnou pálet slzy, nechcete už věřit ani svým slovům.<br />Začíná vám to být nepříjemné, nejraději by jste se schouleli do klubka a vyplakali se. Ale vy sedíte v autobuse a všude jsou lidi.<br />Po tváři vám sjede jedna slza, urychleným pohybem ruku ji setřete a otočíte hlavu k okýnku. Paráda, pomyslíte si, ještě tři zastávky. Rychle zamrkáte a všechny pocity v sobě začnete dusit. Všechny pocity, které zapříčinily tu slzu.</div><hr /><div><br /><em>Neznáte to?</em><br /><em>Já už ano. Svět se asi zbláznil, možná už začala fungovat spravedlnost. Končí další otřesné prázdniny, co jsem zažila. (Nestěžuji si, odjakživa trávím prázdniny zavřená doma.) Začíná škola, nová sezóna, začínám žít v novém bytě. Přijde mi to nespravedlivé, ale já můžu maximálně egoisticky zvednout hlavu a žít dál. Nic s tím neudělám. Řítím se na dno a jediné, co mi psychicky "pomáhá" je, že dopad teprve přijde.</em><br /><br />Pokračovala to tak to..<br /><br />Ruce se mi začaly třást. Nebrečím před ostatníma a už vůbec ne v autobuse plném lidí. Pevně jsem semknula rty a kousla se do jazyka. Ta paní se roztahovala opravdu nepříjemně. Zesílila jsem si písničku ve sluchátkách a zadívala jsem se na osobu, kterou jsem celou dobu propalovala zamyšleným pohledem. Nebyla tam. Začalo mě kručit v žaludku, ale hlad jsem neměla. Za poslední dobu jsem jedla málo. Bolela mě hlava, a tak jsem hudbu trochu zeslabila. Srdce mi protestanky bilo, jak se mi nechtělo do mého nového domova. Nenáviděla jsem to tam od první doby, co jsem překročila práh a i přesto jsem věděla, že jiný domov nemám. Do očí se mi nahrnuly slzy, když autobus projel kolem okna mého milovaného bytu.</div><div><br /></div><div><em>Stěhování, začátek školního roku, zdravotní problémy a teď.. Rodina. Ano, člověku se začne plnit přání, které má celý svůj život a přitom ho to sráží ještě blíže ke dnu. Nabíráte rychlost, cítíte to, ale ten dopad ne a ne přít. Bylo by to snaší, rychle by jste se zvedli a bylo by vše Ok, ale není..</em><br /><em>Dozvídám se pravdu. Vlastně, všichni by mě chtěli poznat, ale ten.. Ten na kom to hlavně záleží nechce. Jsem svému otci ukradená a proto to odnáším já i ostatní. Dnes jsem zjistila, že mám skvělé sestřenice, že tam k nim tak nějak patřím. Zaplnili další prázdné místo ve mně, ale já.. pro svého otce jsem já nejspíš kus masa.</em><br /><em>Asi nemá moc empatie, ale já se cítím opravdu hrozně. V hlavě mi utkví pohled na moji babičku na lůžku. Moje babička. Pro mě cizí žena.</em><br /><br />Konečně se ta paní zvedla. Tiše jsem vydechla a na tváři mi přelétl malý úsměv. Zadívala jsem se na zamilovaný pár, který seděl napříč mě. Slušelo jim to a než jsem se nadála, sedla si vedlě mě nějaká slečna. Byla hubená, ale proč se také tak roztahovala? Sleduji ten pár, opravdu jim to moc sluší. Po chvíli opět sjedu pohledem před sebe. Na srdci mě tíží kámen, na zádech mám velké břemeno. Cítím, jak mi únavou padají víčka, která se usilovně snaží zadržet slzy, které se mi houpou v očích. Je to těžké, ale nevzdávám se. Zaobírám se myšlenkou, že o těch to pocitek napíšu článek. V hlavě si vše popisuju, povídám si, řeším své problémy. Myšlenkou zabloudím k tomu, že by možná bylo dobré navštívit psychologa. Uvažuji o sebevraždě, o tom co by ze mě bylo, kdybych ji neprovedla. O tom, jestli mám budoucnost. Nechci být průměrný člověk, chci něčeho dokázat. Karty jsou rozdané, cíle vytyčené a já si za nimi jdu.<br />Sebevražda.. opakuji si vduchu.<br />Co by jsem ztratila, když bych ji měla odvahu uskutečnit. Skoro vše. V srdce se mi začnou rodit další směsy pocitů. Vadilo by mi to, ale i ten pocit, že vše bude zase dobré.. že už tady nebudu oxidovat, že zemřu, že budu někde šťastná, anebo se smažit v pekle, mi prostě dokazuje, že by mi ty ztráty nevadily. Vůbec.<br />Prudce jsem zavrtěla hlavou, ta paní se na mě divně podívala. Švihla jsem po ní varovným pohledem a stočila hlavu k okénku. Zhluboka jsem si povzdechla, nezvládám to, potřebuji pomoc. Potřebuji si s někým popovídat.</div><div>Není s kým. Potřebuji obejmout, není kdo. Bolí to. Doma to nenávidím, vystresováná matka mi psychicky opravdu nepomáhá, bratr už vůbec.</div><div><br /></div><div><em>Nechápu to. Ještě to nekončí. Budu slavit patnácku a já se přitom děsím rodinné oslavy. Jsem sama. Kamarád, který mi hrozně moc pomáhá se mi zarývá stále více pod kůži, ale já teď na jiné city než marnost a beznaděj nemám místo. Bojím se, že ho ztratím. Mám ho ráda. Nalhávám si.. Nevím, jak moc ho mám ráda. Teď opravdu nevím. Doufám, že si tohle nepřečte, protože tohle není zrovna ideální vyznání citů..</em><br /><br />Zadívala jsem se s okýnku a prudce vyskočila ze sedačky. Všechny myšlenky šly stranou. Musím vystupovat! Popadla jsem svoji sportovní tašku, hodila ji přes rameno a rychle jsem vyšla z autobusu. Lidé jsou opravdu otravní tvorové. Nejdřív se snad vychází, ne? Prodrala jsem se davem a počkala, až autobus odjede. Tohle byla moje první cesta z tréninku přímo do nového bytu. Byla otřesná. Přehodila jsem z novu tašku přes rameno a teď už se slzama na tvářích se rozešla kolem obchodního centra k tramvaji.</div><div><br /></div><div><em>V hlavě mi zní svědomí. Vysmívá se mi. Opakuji si, že jsem nic. Že nikomu za nic nestojím. Že nemám šanci v životě něco dokázat. Ani v té hloupé házené.. Tréner mě ten den seřval, trénerka ošklivě vynadala. Vím to. Chápu, že to bylo otřesné, že jsem v té bráně vlastně ani nemusela být. Ale řekněte.. v mém psychickém rozpoložení, chytat dobře prostě nešlo.<br />Často mi matka říkala, tím, že chytáš stále dobře se musíš připravit, že až jednou budeš chytat průměrným výkonem jako mají ostatní, dostaneš vynadáno dvakrát víc. Smála jsem se. Stupidní teorie. Ten den jsem se už nesmála.. Nejsem stroj, nešlo to. Samozřejmě, dá se to převést do pozitivní stránky. Kolikrát se mi stalo, že jsem naštvaně flákla doma s dresem naštvaná sama na sebe, že jsem chytala hrozně. A tréner tvrdil, že to bylo dobré. Blbost. Jen já vím, jak dobrý výkon předvedu.</em></div><div><br /></div><div>Došla jsem na zastávku a nastoupila do tramvaje, která akorát přijela. Měla jsem zarudlé oči, ale s nuceným úsměvem jsem se dívala na lidi kolem mě. Jela jsem pár zastávek. Celé tělo mě bolelo a hlavu jsem měla jako střep. Nejspíš jsem měla zase teplotu. Zdravotně to se mnou šlo z kopce, psychicky taky. Vystoupila jsem a rozešla se neznámou ulicí k baráku, kde jsem bydlela. Přešla jsem ho. Taška byla těžká, a tak jsem ji položila a naštvaně do ní kopla. Netajím se tím, že jsem cholerik. Otočila se a rozešla se k zelenému baráku. Vytáhla klíče a začala je jeden po jednom zkoušet. Byla jsem doma.. v oficiálním doma, ale opravdové doma mám někde jinde.<br /><br /><em>Ať žijí nové začátky..</em></div> http://karol-karol.blog.cz/1109/at-ziji-nove-zacatky http://karol-karol.blog.cz/1109/at-ziji-nove-zacatky Deník Sat, 03 Sep 2011 21:48:42 +0200 <div>Konečkami prstů mu začalo procházet svrbění.<br />Ustalo. Krátce zadržel dech, než opět pocítil mravenčení v rukou. Rozšířilo se až k celé dlani. Přestalo. Jeho dech se ztišil na minimum, kvůli očekávání ze strachu a bolesti, ale místo toho ho po šíji pohladil něčí dech. Na těle se mu objevila husí kůže. V místnosti bylo hromové ticho, jediné co ho rušilo, byl buracející vítr za okenicemi. Temné nebe naznačovalo, že se blíží bouřka.<br />Mladý muž s havraně černými vlasy seděl na vratké židli. Jeho kůže se třpytila pod umělým světlem, kapičky potu stekájící po spáncích chladily jeho horkou kůži, roztřesené ruce byly přivázané k opěrkám a nohy připoutané k nohám židle. Rty měl mírně pootevřené a vdechoval skrz ně hutný, těžký vzduch, který mu vůbec nedával tolik kyslíku, kolik potřeboval.</div><hr /><div><br />Oči měl zahalené černým šátkem.<br />Šímrání pod kůží se nebezpečně rychle rozšířilo do celé ruky, skr rameno se dostalo až k hrudi. Na malou chvíli ustalo, jen proto, aby mohlo zaútočit ve větší intenzitě. Mladík sebou prudce škubnul. Provaz na ruce mu sedřel jeho nahnědlou kůži, ozval se hlas.<br />"Zklidni se.." tichý. Linul se vzduchem, dozněl mu u ušních bubínků a nakonec se kousavě zahryzl do mozku. Slova ještě doznívala, když ucítil něčí ruce manipulající se šátkem na jeho očích. Mužův dech se zastavil. Po páteři mu projel mráz. Ta osoba měla dlouhé, tvrdé nehty. Nakonec mu strhl šátek a popošel před muže. Srdce se mu zastavilo. Krev přestala proudit v jeho žilách, v očím měl jen strach.<br />Stál před ním malý muž. Dlouhé mastné vlasy mu spadaly pod ramena. Rudě červené oči propaly dva smaragdy. Úzké, křivé prsty s dlouhými drápy svíraly injekční stříkačku. Na rtech mu hrál nechutně směšný úšklebek.<br />"Co chcete?!" vybafl mladík, když se konečně vzpamatoval. Zrůda se jen usmála. Křivé, žluté zuby se třpytily pod umělým světlem, které bylo na chvíli zastoupeno zářicím bleskem. Bez jediného slova k němu přistoupil a stříkačku mu zabodl do paže. Jed se mu vpil skrz kůži do svalů, ze svalů do krve a krev ho roznesla dál..<br />Zrůdný muž si oprášil ruce na znak dobře vykonané práce, otočil se a odešel s lehkým klapnutím dvěří.<br /><br />Pod kůží měl nepříjemný tlak. V uších se mu ozýval jeho vlastní tep. Každý úder jeho srdce se ozval ještě dvakrát. Krátké ticho, další hrom doprovodil blesk, který roztříštil oblohu na několik střepů. Výdech. Hluboký nádech, ještě větší tlak pod kůží. Úsměvné zašimraní na koleni, zintenzivnění. Bolest. Muž se zakníkl.<br />Po páteři mu přejel mráz. Dech utišil, společně s ním zklonil oči před sebe. Zatl roztřesené ruce v pěst. Jed začínal působit. Na špičce nosu se mu leskla kapička potu, smaragdy ji hypnotizovaly, než neslouzla ke rtům. Muž vytáhl svůj hadí jazyk a olíznul ji společně se rty. Nádech.<br />Tlukot srdce nabral na síle, do hrudi mu usilovně byl srdeční sval. Bolelo to. Celé tělo zahltil horký pot. Líce mu hořeli a v puse mu záhadně vyschlo. Hrdlo se mu stáhlo, cítil jak z něj vyprchává všechna síla. Necloumal sebou, oddaně seděl přivázený k židli a vdechoval dusný vzduch.<br />Celé tělo mu hořelo. Žilami proudily rozdrcené střepy. Mozek odumíral v děsivě pomalé rychlosti. Každý hrom, který se ozval, proťal muži mysl tak silně, že musel zaklonit hlavu a skrz sevřené čelisti bolestně zaúpět. Jeho hrdost a čest mu bránila v slzách a bolestních výkřicích, i když byl v místnosti sám. Světlo začalo blikat a těsně před zářivým bleskem, se vypnulo. Blesk ho na malou chvíli oslepil. Až když se rozkoukal, spatřil po skle rozbíhající se malé prasklinky, které během sekudy doprovodil zvonivý zvuk dopadajícího skla na zem. Vítr se prohnal místností.</div><div>Muž ucítil teplo na svých rtech, jakmile si je olízl, pocítil hořkou chuť své krve. Další teplo, tentokrát po ušním lalůčku. Rudá kapka proletěla suchým vzduchem a dopadla mu na špinavé bílé tričko na rameni. Ten dopad muži zněl jako atomová bomba.</div><div>Hluboko uvnitř věděl, že se přibližuje ke své smrti, ale na venek bojoval.<br />Hrudí mu projela prudká bolest, každý kousek utrpení proběhl i tou nejmenší cévou, která vyslala signál mozku. Zavzlykal, okamžitě pevně zatnul zuby. Krev z rtů nestačil slízávat, a tak ji nechal volně téct po bradě až k tričku.<br />Podíval se na svoji ruku a zpozoroval, jak se mu kůže začala trhat. Objevily se na ní dlouhé, zarudlé jizvy, které se otevřely a rozrůstaly se po celém těle. Teď už mu byla hrdost i čest ukradená, místností se rozeřval bolestný výkřik současně s hlasitým hromem. S táhlých ran vytékala temně rudá krev, která muže ještě více zžírala. Rozkousávala ho za živa do každé buňky těla. Jeho řev se odrážel od bílých stěn a jako bumerang se mu vracel k ušním bubínkům, kde se nepříjemně zabodl do uší. Víčka měl pevně sevřená u sebe, po tvářích mu stékaly obrovské slzy utrpení. Tvář se mu změnila v bolestnou grimasu, ve které se odrážela neuvěřitelná muka.<br />Celé tělo se mu rozpadalo, jen hlava zůstávala, aby se mohl dívat. Bijící srdce doprovázelo jeho pomalou smrt pravidelným tlukotem, když v tom najednou uhodil blesk. Ozval se hlas.<br />"Nikdy ve snu nemůžeš vidět svoji smrt.." zašeptal. Jemný ženský hlas, zdi ho pohltili ještě dřív, než muže stihl příjemně pohladit. Najednou nastala tma. Samá tma..<br />Tma.<br />Pronikavý zvuk budíku. Mladík zamžoural na hodiny a něco zabručel, vyhoupnul se do sedu a zády se opřel o zelenou zeď. Setřel si kapičky potu, které se mu leskly na čele a pomalu si rozpomínal na svůj sen. Podíval se na své ruce, když v tom mu srdce vynechalo několik úderů. Od zápěstí k loktům se mu táhly dlouhé, rudé jizvy. Promnul si oči a znovu se na ně podíval. Chvíli se zdálo, že tam nejsou, ale poté se tam opět zjevily.<br />Muž zalapal po dechu, zvedl se a došel pro papír a tužku. Dnes nepůjde do školy, dnes musí napsat ten zvláštní příběh.<br />Napsal ho..</div> http://karol-karol.blog.cz/1108/pouhy-sen http://karol-karol.blog.cz/1108/pouhy-sen Tue, 16 Aug 2011 18:02:49 +0200 <div><em>Když jsem poprvé viděla, jaké je téma týdne, napadlo mě hned několik cestiček, na které bych se mohla vydat a tím se i uchýlit k určitému odvětví tohoto témata. Bylo a vlastně je jich tolik, že jsem se ještě pořád nerozhodla na jakou cestu se vydám, a tak budu trochu improvizovat..</em></div><hr /><div><br /><strong>"Návrat do reality.."</strong><br />Hranice mezi fantazií je tak tenká, že si kolikrát ani nemusíme všimnout, že jsme ji překročili. A přece jenom, <em>kde je nám lépe?</em> Měli by jsme žít realitou, ale pro mě je realita nudná.. Každý návrat do reality bolí, ani si to neuvědomuji, ale zanechává to v mně zvláštní pocity. Vlastně, pokud bych měla mluvit popravdě, jakože měla, tak já se do reality nejspíš vůbec nevracím..</div><div><br /></div><div>Do světa fantazie počítám vše, co v lidském světe není možné a věřtě mi, že teď nemyslím kouzla z Harryho Pottera, upíří život Darrena Shana, anebo vlkodlaky z filmu Underworld.<br />Je vlastně tolik obyčejných věcí, které se třeba vůbec nemůžou uskutečnit, už tohle je pro mě fantazie.<br />Mám fantazii radši, možná jenom proto, že si ji vytvářím já.. Ve své hlavě. Mám svoje místo, kde se může stát vlastně cokoliv a tady u nás.. V lidském světě, v tomto čase, v našem vesmíru se všechno děje, aniž by se nás někdo ptal, jestli s tím souhlasíme.<br />Nejsem věřící, ale i tak si myslím, že někdo naše životy řídí. Ne, pochybuji, že by to byli zelení ufoni s rádoby vysílačkama, anebo Někdo - Něco co si říká bůh.<br />Každý věří v něco jiného.. Možná jsem blázen, ale myslím, že někde je přesně napsáno, že tenhle článek nejspíš zveřejním, že k Vánocům dostanu knihu od toho a toho autora a že zítra si vezmu ponožky s určitou barvou.<br />Ano, věřím v osud a už tady pracuje moje fantazie..<br />Pokud se vrátím do reality.. dost často to bývá tvrdé a nepříjemné přistání. Dolehnou na nás existenční problémy, povinnosti.. Proto se nerada vracím, protože to ve mně vyvolává pocity, které mě obviňují, že jsem opět selhala a dovolila si ji opustit, i když jsem věděla jak nepříjemný bude návrat.</div><div><br /></div><div>A i přesto všechno do fantazie utíkám.. Realita je krutá a když se vrátím dá mi to hned najevo, abych náhodou nezapomněla.</div> http://karol-karol.blog.cz/1108/kazdy-navrat-boli http://karol-karol.blog.cz/1108/kazdy-navrat-boli Téma týdne Tue, 09 Aug 2011 15:47:00 +0200 <div>Byl slyšet můj dlouhý,suchý dech, mé kroky a mé tiché,veselé prozpěvování.Vítr nevál ale přesto se na stromech lehce pohupovali listy,pouliční lampa problikávala a v oknech bylo vidět barevné světlo od televizoru. Byl ten známý obávaný datum. Pátek třináctého a já jsem šla sama v tom nejtemnějším parku ve městě.</div><div>Obyčejný den jako každý jiný myslela jsem si dokud jsem nezaslechla ten podivný zvuk.</div><hr /><div>Zastavila jsem se a zaposlouchala se do hlubokého ticha. To se mi jen zdálo, pomyslela jsem si a rozešla se dál.</div><div>Zvuk se ozval znovu. Bylo to jako kdyby někdo třel dva nože o sebe. Tak nepříjemné. Zrychlila jsem chůzi. Náhle někdo zakašlal. V tom mi nohy ztuhli. Jen jsem stála a dívala se před sebe nemohla jsem se pohnout. Byla jsem plná strachu neměla jsem ponětí co se děje. Byla jsem zamotaná ve svých myšlenkách, které mi předehrávali nejstrašnější scénáře.</div><div>To otřesně zaskřípání se ozvalo znovu a já jsem se bez zaváhaní rozběhla ke dveřím mého domu. Začala jsem rychle lovit klíče po kapsách ale nemohla jsem je najít. Propadla jsem panice. Prohmatávala jsem všechny kapsy ale klíče ne a ne najít.Otočila jsem se a popoběhla k blikající lampě s nadějí že při více světla klíče najdu.</div><div>Zaslechla jsem pomalé kroky. Zarazila jsem se. Zvuk se ozval znova ale mnohem blíž než předtím,otočila jsem se ale nikdo tam nebyl. Rozhlížela jsem se dokola ale nikde nebyla ani noha. Tuhla mi krev v žilách, zhluboka jsem dýchala a přála si abych klíče našla. V tom se zvedl silný vítr a všechno popadané listí začalo nezvykle šustet. Stála jsem pod lampou s božným přáním objevit mé klíče. Pomalu jsem vsunula ruku do kapsy od bundy a něčeho jsem se dotkla. Pěvně jsem věc stiskla a vyndala z kapsy. Byli to mé klíče. Usmála jsem se nad svou hloupostí a pevně je stiskla, když v tom se zamnou ozvaly kroky. Už je pozdě, prolítla mi myšlenka hlavou. Než jsem se stačila otočit ucítila jsem jak mi po krku stéká teplý pramínek mé horké krve.</div> http://karol-karol.blog.cz/1108/patek-13 http://karol-karol.blog.cz/1108/patek-13 Povídky Fri, 05 Aug 2011 13:57:00 +0200 <div><strong>Něco o záhádné bytosti, která sem píše.. <br />Původně je to psané do jedné nejmenované soutěže, ale jelikož se to mě týká, máte možnost si to přečít s titulkem - O mně.* </strong></div><div><br />Malé zrnko v písku. Ano, ta osoba, ten snílek, který si myslí že změní svět. Všichni ví, že nezmění jen ta osůbka ano. Je totiž tvrdohlavá a když si něco usmyslí jde si zatím. To by nebylo tak hrozné, ale někdy obětuje tak moc. Někdy to jsou velké ztráty. Je to prostě vůdčí typ, který dokáže potěšit i zklamat, rozveselit i rozesmutnit. Možná že dokáže jednat diplomaticky, ale jen když je to na papíře v životě vůbec. Nemůžeme ji za to odsuzovat, ale v životě je to spíše diplomatický antitalent. Každý má něco, ale tu to není zrovna velké plus.</div><div>Dokáže se přetvařovat, to ji jde dobře, ale co jiného ji zbývá? Nechce žít v této době. Nebaví ji tady žít. Nudí se tu. Hodně zajímavá věta, když si vezmu dnešní svět. Kina, filmy, knížky, sport tolik věcí. Ta osůbka je stvořená pro jinou dobu. Věří tomu a ví to a jen nějakým malým nedorozuměním se ocitla tady. Je náladová, pesimistická a znuděná. Je pravda, že někdy zapomene na svět, kde by chtěla žít a užívá si to tu, ale to se stává málokdy. Proto ráda píše, ráda skládá písmenka za sebe a žije si svůj vlastní svět. Vždy si jde za svým cílem. Je odhodlaná a je akční. Akčnost to ji v dnešním světě chybí. Vždyť koho by potěšil každý den stejný. Škola, trénink, spánek, škola, trénink, spánek…</div><div>Ji určitě ne. Je prostě taková, nedokáže dělat více věcí najednou. A vlastně když se do něčeho pustí, nikdy u toho dlouho nevydrží. Všechno by ráda zkusila, nevím proč. Už je prostě taková. Kdyby se našel stroj času, byla první, která by ho vyzkoušela. Ráda zkouší nové věci, objevuje a sleduje, ale k čemu ji to bude? K čemu ji bude bojové umění, když ho nepoužije v životě? Potřebuje ten strach co ji zmrazí krev v žilách, tu tmu ve které se cítí jako doma to dobrodružství, které tak miluje. Nemá vzor, chce být originál, nechce být jako někdo. Nepotřebuje někoho napodobovat, nechce být dobrá jako někdo. Ona chce být lepší než někdo. A vzdor? Dnešní svět, dnešní doba. Měla by se lépe, kdyby byla postava v knížce. Má svá přání a sny. A věří že se jí splní.</div><div>Je neuvěřitelný snílek. A ví, že ve snech se žije a v životě sní. Možná už to víte, ale přeci jen je slušnost vám říct,kdo to je.</div><div>Ta osůbka, vysoká dívka s dlouhými hnědými vlasy a pronikavým pohledem jsem já.</div><div>To já bych chtěla žít v jiném světě. To já jsem životní antitalent.</div><div>Prosím seznamte se, to je můj temperament.<br /><br /><br /><em>Ten kdo bude chtít vědět víc, možná.. Možná se časem dočká.</em><br /><strong>*Původní název - Antitalent </strong></div> http://karol-karol.blog.cz/1108/o-mne http://karol-karol.blog.cz/1108/o-mne Thu, 04 Aug 2011 20:00:00 +0200 <div><div><em>Divím se, že ještě žiju.</em></div><div><em>Bohužel.. Víš, ono to je trápení.. být takhle ztísněná. Ochuzená o normální život. Já si nestěžuju, beru to tak, že je to můj osud. Je to osud, který já nezměním, ale stejně by mně zajímalo, proč zrovna já. Co jsem komu udělala?</em></div><div><em>Já jsem <strong>Lilith</strong> a zítra mi bude patnáct. Už zítra.. Pamatuješ, když mi bylo deset? Psala jsem, já jsem Lilith a budu žít na věky.. Teď už vím, že nebudu.. Na stole mi leží článek. "Lidé s touto nemocí se dožívají max. patnáctého věku života." Nikdy mně smrt neděsila jako teď. Nikdy. Pořád si říkám, že jsem takový malý zázrak, ale když bych měla žít déle, narodila bych se zdravá, no ne? Přijdu si normální. Mám normální přátele, zájmy, rodinu.. a určitě bych si našla i svoji lásku. Už teď vím, že kdybych byla zdravá, pomáhala bych nemocným, vystudovala si lékařskou fakultu a zachraňovala ostatní, anebo bych se podílela na výrobě léků.. Ale já zdravá nejsem.</em></div><div><hr /></div><div>"Lilith večeře!" Ozvalo se z kuchyně.</div><div><em>Deníčku, musím jít. Jdeme jíst. Vím, že o tom nemůžu takhle přemýšlet, ale co když to je moje poslední večeře v životě? Já.. mám strach..</em></div><div><em>Píšu sem pořád ty samé věci.. Já to vím.</em></div><div>"Lilith!"</div><div><em>Musím. Možná naposled.. Ahoj, deníčku.</em></div><div>"Lilith, ale pojď už."</div><div>"Já už jdu mami." dívka seběhla schody a posadila se ke stolu. Během chvíle se na druhou stranu posadil i její otec.<br />"Ahoj tati. To jsi byl takhle pozdě v práci?" zeptala se.</div><div>"Ano, něco jsem ještě vyřizoval." odpověděl s jeho klasickým, stále optimistickým úsměvem.</div><div>" A co?" povytáhla zvědavě obočí, ale odpovědi se už nedočkala. Otec se pustil hladově do jídla.</div><div>"Už jsem přivezla dort." promluvila najednou maminka. "Všechny jsem zítra pozvala na třetí."</div><div>"Mami, říkala jsem ti, že to nechci slavit." zamračila se a upřeně se zadívala na otcovo jídlo. -Taky bych to někdy chtěla ochutnat.- Pomyslela si.</div><div>"Jsou to narozeniny, to se musí oslavit." odpověděla s nadšeným úsměvem, ale dívka už to dál neřešila. Podívala se na své jednobarevné jídlo a začala ho s nechutí jíst. Každá večeře byla stejná.</div><div><em>Nevydržím to. Nedám to. Nezvládnu to. Jsou tak milí, starají se o mně.. a já? Proč mají takovou dceru? Já jim nechci přidělávat starosti. Milují mě, já je také.. Ale nezasloužím si je.</em> Na papír dopadla první slza.. <em>Nemůžu tady být. Trápím je, vidím jim to na očích. Deníčku! Deníčku..</em> Nepravidelné písmo začaly rozpíjet slané slzy. Místností se ozval první vzlyk. Druhý.. <em>Uteču! Teď hned! Nechci, aby mi bylo patnáct. Půjdu pryč. Neznamená, že když mám zníčený život já, můžu ho níčit i ostatním. Nesmím. Musím jít.. jít pryč. Z</em>aklapla desky a vstala. Odešla. Rodiče si ji nevšimli, protože nečekali, že bych jejich dívenka mohla odejít. Utéct.</div><div><em>Jsou tři hodiny ráno. Je mi zima, mám hlad a není mi moc dobře, ale to nic není. Bude to dobré. Prášky mám brát za šest hodin, ale nemám je u sebe. Už je nechci ani vidět. Zvládnu to i bez nich. Pamatuješ? Já jsem Lilith a budu žít na věky! Jela jsem dvě hodiny autobusem a teď už jdu hodinu pěšky. Asi si půjdu lehnout, nevím kam.. asi někam do trávy. Musím spát.. jsem unavená. Chce se mi spát.. jdu spát.</em></div><div>Lilith si lehla do vysoké trávy a zavřela oči. Usnula téměř okamžitě, byla unavená, měla hlad a žízeň, ale její odhodlání tohle všechno přebíjelo. Chtěla utéct svému strachu ze smrti. Chtěla začít žít jako všichni ostatní, hodlala si svůj narozeninový den užít.</div><div>"Jasně, přijedu zítra." promluvil chlapecký hlas. "Jsme domluvení.." hlas se přiblížil. To dívku znervóznělo, vnímala ho, ale přesto se pohybovala v polospánku. "Hele, tohle vyřešíme zítra, jo?" řekl znovu do telefonu. "Já teď mu-" najednou nastalo ticho. Teď už Lilith dokonale vnímala a čekala, jestli bude mluvit dál. Cítila, že se na ní dívá, ale neodvažovala se otevřít své oči. Na sucho polkla, když byl stále klid.<br />"Proboha.." vydechl hoch. Teď už oči otevřela. Mladík se k ní rozešel. "Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Bolí tě něco?" Začal na ní chrlit otázky. Lilith se jen se skloněnou hlavou posadila, neodpověděla mu. Měla na sobě šedivou mikinu a kapuci měla přehozenou přes černé vlasy. Mírně si odkašlala a pozvedla k němu svůj zrak. Hned ucítila jak ji po celém těle naskákala husí kůže. Tvářila se bez výrazu, oči byli prázdné, smutné.. vypadala bez života.</div><div>"Co se ti stalo?" Zeptal se znovu. Opět neodpověděla. Jen lehce zavrtěla hlavou a pozvedla svoji ruku, aby si stáhla kapuci. Měla nezvykle bledou tvář, z které doslova zářily rudé rty a blankytně modré oči. Havraní černé vlasy ji spadaly přes ramena a zacelou dobu, co se na ni díval, mu nevěnovala ani jeden úsměv. Po chvíli pochopil, že asi jen tak nepromluví. Posadil se vedle ní do trávy a zadíval se před sebe.</div><div>"Jmenuji se Gabriel a bydlím tady kousek za loukou." mávnul jedním směrem. "Máme tam rodiný domek a žijeme tam všichni. Já, sestry a rodiče.." Horlivě vyprávěl dál. Za celou dobu se na ní ani jednou nepodíval. Lilith vedle něj seděla jako z kamene a stejně jako on, upínala zrak před sebe. Najednou se cítila v bezpečí a on přitom jen seděl a povídal. Když už nevěděl, o čem má mluvit, ztichl a v duchu doufal, že se dívka odhodlá promluvit.</div><div>"Já jsem Lilith.. bydlím daleko odsud." Hoch tiše vydechl, při jejím hlasem mu přejel mráz po zádech. Měla nádherný hlas. Jemný, příjemný, krásný.. Pousmál se.</div><div>"A proč jsi tady?" zeptal se.</div><div>"Nevím.. utekla jsem." zašeptala, jako kdyby se za sebe styděla. Mladík jen zavrtěl hlavou a postavil se.</div><div>"Určitě máš hlad." Dívce se rozzářili oči. Ochutnat jídlo, které nikdy neměla? To si vždycky přála. Horlivě přikývla.</div><div>***</div><div>Položil před ní velkou krabici a otevřel ji. "Vzal jsem sýrovou." Pousmál se.<br />Lilith udiveně koukala před sebe. "Pizza?" vydechla a na tváři se ji objevil malý úsměv.</div><div>Gabriel si sedl na vedlejší židli. "Jasně, vezmi si." usmál se a sám se natáhl pro jeden kousek. Ještě chvíli se kochala pohledem na jídlo, které nikdy neochutnala, než si také vzala jeden stroužek a ochutnala. Nemyslela nato, že ji tohle může zabít. Dívka zavadila pohledem o hodiny.</div><div>"To je osm?" zeptala se. Nechtěla si přiznat, že má tak poslední dvě hodiny, kdy ji bude dobře. Jakmile si nevezme prášky, bude to špatný, ale nesnažila se na to myslet, dnešek si chtěla maximálně užít.<br />"Gabrieli?" zašeptala nejistě.</div><div>"Ano?" otočil se na ní a položil prázdnou krabici na kuchyňskou linku.</div><div>"Nemáš tužku?" zeptala se. Hoch na ní chvíli nechápavě zíral, ale když před sebe položila nějakou knížečku, neptal se a podal ji propisku.</div><div><em>Deníčku, to mi nebudeš věřit. Probudil mně nějaký kluk. Je.. on je krásnej. Je vysoký, má čokoládově hnědé vlasy, které se mu trochu kroutí a krásně modré oči. Pořád něco vypráví a.. a.. tohle jsou ty nejlepší narozeniny, co jsem kdy zažila. Nechci umřít. Chci žít! Jako všichni obyčejní lidé.. Udělám cokoliv! On je fakt krásnej. Jmenuje se Gabriel a.. objednal pizzu. Dneska jsem měla poprvé v životě pizzu! Teď jsem opravdu šťast-</em></div><div>"Co to píšeš?" zeptal se zvědavě a sedl si zpátky na místo. Lilith hned deníček zaklapla.</div><div>"Nic, nic.. můžu si tu tužku nechat?" pousmála se.</div><div>"Nech si jí." mrkl na ní. Dívka se spokojeně zazubila a přiložila tužku k deníčku, tu minulou totiž někde ztratila. Společně je hodila do tašky.</div><div>"Napadlo mně, že by jsme se mohli jít projít, ve druhé vesnici je pouť."</div><div>"Pouť?" vyvalila oči. "Jo, jasně že půjdeme.." usmála se.</div><div>***</div><div>Vyšli z domu a zamířili hned na cestu, která vedla skrz les, kolem louky až do další vesnice. Lilith si schovala ruce do kapes a dívala se kolem sebe. Nikdy ji nepřišel svět tak barevnější jako teď.</div><div>"Proč jsi utekla?"</div><div>"Hm.. Nelíbilo se mi doma." zalhala, protože mu za žádnou cenu nechtěla říct, že je nemocná.</div><div>"Proč?" vyptával se dál.<br />"Hele, nejsi nějaký zvědavý?" zasmála se a dloubla do něj prstem. Už neměla vymyšlené další lži, a tak to potřebovala zakecat.</div><div>"Já?" udiveně se na ní podíval a také se zasmál. "Máš pravdu jsem." přiznal nakonec a rozhodl se, že tohle téma už nebude dál rozebírat.</div><div>"A kam jsi měl namířeno, než jsi se u mně zastavil?" zeptala se.</div><div>"Šel jsem za strejdou, moje sestra má zítra narozeniny a já pořád nemám dárek." zazubil se. Dívka jen přikývla.</div><div>-Narozeniny.. Určitě mně teď rodiče hledají. Odpoledne má být ta velká oslava. Možná bych se měla vrátit..- začala uvažovat, ale nakonec jen prudce zavrtěla hlavou. -Ne, teď ne.-</div><div>"Podívej, už tam budeme." ukázal směrem před sebe. Opravdu už byli slyšet křičící lidé a hlasité zvuky atrakcí..</div><div>***</div><div>"Tak pojď, nic se ti nestane." začal Gabriel dívku přemlouvat.</div><div>"Ne, já se fakt bojím. Vždyť z toho vypadnu." vyděšeně pohlédla nad sebe, kde se točilo obyčejné ruské kolo.</div><div>"Nevypadneš.." ujistil ji, ale když dál odporovala, už ji nepřemlouval. "Tak ale pojď, něco ti ukážu.." ďábelsky se usmál a chytl její ruku. Lilith trochu popoběhla a během chvilky šla vedle něho, ruka v ruce. Sledovala každý jeho pohyb, každý úsměv, který rozdával na potkání. Rukou se opřela o pult u střelnice, protože už začínala cítit, že jí je špatně. Bylo dvanáct. Tři hodiny potom, co si měla brát prášky. Mírně se jí zamotala hlava, ale její pocit štěstí tohle všechno přebíjel a jí bylo pořád docela dobře.</div><div>"Pro tebe." vyrušil ji z přemýšlení a podal ji vystřelenou růži. Lilith se široce usmála a vzala si ji od něj.</div><div>"Děkuji.."</div><div>***</div><div>"Víš, že jsem hrozně rád, že jsem na tebe v té trávě narazil.." pousmál se.</div><div>"Opravdu?" zazubila se. "Já jsem taky ráda, protože.. bych tam možná ležela do teď." mladík se krátce zasmál a otočil se na ní.</div><div>"Je mi s tebou fajn." řekl a dál se rozešel. Kráčeli už pomalu zpátky, začínalo se stmívat a Lilith každou chvílí cítila jak jí je hůř a hůř, ale nedávala to na sobě znát. Moc dobře věděla, že v jejím případě smrt, když si nevezme prášky, nebolí. Je jí jen špatně, ale ona si to neuvědomovala. Nedocházelo jí, jak rychle se k smrti blíží.</div><div>"Mně s tebou taky." zašeptala a pevněji stiskla jeho ruku. Prudce se ji zamotala hlava.</div><div>"Gabrieli?" zavrávorala, div neupadla na zem, chytla se toho prvního, co bylo po její ruce, jeho.</div><div>"Lilith? Co ti je?" vyplašeně se na ni podíval a podepřel ji. Dovedl ji na kraj cesty, kde ji posadil do trávy.</div><div>"Lilith?" zopakoval její jméno, které ho tak fascinovalo.</div><div>"To bude dobrý.." zašeptala s malým úsměvem, protože cítila, jak ji je zase o trochu líp. Bylo to jak na horské dráze.</div><div>Pohladil ji po vlasech a dlouze vydechl. "Nemám někoho zavolat?" zeptal se. Nechápal, kde se v něm vzal ten strach, znal ji jeden den a už se o ni bál, jako kdyby ji znal roky.</div><div>"Ne, to je dobré.. už mi je fajn." přikývla a zády se opřela o jeho hruď. Mírně přivřela oči. "Možná bych ti měla něco říct.." zašeptala znovu. Nechtěla kazit to romantické ticho, které se vznášelo přírodou a rušili ho jen noční tvorové.</div><div>"Co?" objal ji kolem pasu.</div><div>"Já jsem.. jsem.." otevřela oči a věděla, že mu to musí říct. Musí.</div><div>"Co jsi?" nechápavě se na ní podíval.</div><div>"Vlastně, mám dneska narozeniny." nakonec řekla úplně něco jiného. Mile se pousmála. "A tohle byli ty nejlepší narozeniny v životě." šeptla a zvedla jednou ruku. Nahmatala jeho vlasy a jen ho po nich pohladila.</div><div>"Narozeniny?" zopakoval překvapeně a odtáhl ji od sebe, aby ji viděl do tváře. "V tom případě.. všechno nejlepší Lilith." usmál se od ucha k uchu, ale ten úsměv mu hned zmizel, když se k ní naklonil. Dívka na jeho blahopřání nijak nereagovala, cítila jak má srdce až v krku a jak ji po celém těle naskočila husí kůže. Kdo ví jestli zimou, anebo strachem z prvního polibku. Gabriel se k ní naklonil ještě blíž a očima hypnotizoval její rty. Jemně je ochutnal, než je plně políbíl. V tu dobu měla Lilith pocit, že jí srdce přestalo tlouct úplně.</div><div>"Jsi ďáběl s duší anděla." zašeptal, když polibek ukončil. Lilith se na něj pořád upřeně dívala a z nádherných modrých očí, ji stekla první slza. Slza štěstí. Nikdy necítila nic podobného. Nikdy nic nesměla, nesměla jíst normální jídla, nesměla chodit sama ven, aby se ji neudělalo někde špatně, nemohla ani do davu cizích lidí. Nikdy necítila takový příliv emocí. Mladík na ní chvíli koukal a poté ji pevně objal. Věděl, že to není slza smutku. Pochopil ji.</div><div>"Půjdeme dál?" zeptal se po chvíli. Lilith jen přikývla, zvedla se, ale v tom momentě se ji tak zamotala hlava, že se sesunula Gabrielovi do náruče. Před očima se ji rozmazalo, viděla jen směs barev a všechny zvuky slyšela tlumeně, jako kdyby přicházeli z dálky.</div><div>"Lilith!" vykřikl okamžitě, poznal, že teď už opravdu není v pořádku. Sedl si zpátky na zem a přitom dívku držel stále u sebe. "Co ti je?" zeptal se, ale neodpověděla. Z nosu ji začala téct krev. Vyděšeně na ni koukal a nechápal, jak je možné, že se tohle děje. Byla přece normální! Byla zdravá!</div><div>"Lilith!" křikl znovu, snad aby ho začala vnímat, ale ona už vůbec nereagovala. Jediné co cítil, jak mu dlouhé nehty zarývá do zad. Pevně ji na sebe tisknul a odmítal ji pustit.</div><div>"Lilith.." zašeptal, ale i to škrábání na zádech ustalo. Po spánku mu stekla kapička potu a po tváři slza. Bylo to tak rychlé, že nestihl, ani nic udělat. Zemřela mu v objetí. Jemně ji políbil do vlasů a hladil po zádech. Už nezadržoval slzy, už bylo na záchranu pozdě.. zemřela.</div><div>***</div><div><em>Lilith.. zamiloval jsem se do tebe.</em> Napsal do jejího deníku, když si ho celý přečetl. Už to pro něj nebyla ta cizí dívka..</div><div>Byla to Lilith, kterou dokonale znal. Kdyby nebylo deníku, nikdy by nevěděl, jaký velký člověk mu v náručí zemřel..</div><div>Já.. Já jsem Gabriel. Jenom díky tomu deníku, jsem mohl sepsat tuhle povídku. Mohl jsem tak vyjádřit lásku k té krásné dívce, která si ji už nikdy nepřečte..</div></div> http://karol-karol.blog.cz/1108/vaha-naseho-zivota http://karol-karol.blog.cz/1108/vaha-naseho-zivota Povídky Thu, 04 Aug 2011 17:00:00 +0200 <div>Prsty jsem přejela po kožených deskách tlusté knihy. Ležela ve velké krabici a vypadalo to, jako by se schovávala před světem. V krabici ještě bylo jedno pánské tričko, zlatý řetízek a album s fotkami. To všechno mi zůstalo po mé matce. Jen tohle, jen ty čtyři věci. Byla jsem sirotek. Rodiče mi zemřeli při autonehodě a mě po nich nebo vlastně jen po matce zůstala jen tato krabice. Dvěma prsty jsem ze zaprášených desek setřela prach. Pokusila jsem se přečíst, co na nich bylo napsané, ale prachu bylo tolik, že to přečíst nešlo. Nakonec jsem použila celou dlaň. V krabici se zaleskla kniha s pěti písmeny. <em>Deník,</em> bylo na ní napsáno. Zamyšleně jsem pozvedla obočí a nepatrně se pousmála. Páni, deník! Tohle je maminčin deník. Jak mi chyběla, ona i otec. Oba. Milovala jsem je. Natáhla jsem se pro knihu a vyndala ji z krabice. Nadechla jsem se a zplných plic jsem odfoukla i zbylý prach. Bylo ho opravdu hodně. Zakuckala jsem se. Otevřela knihu a pohled mi padl na její úhledné písmo. Ano, to jsem měla po ní. Psala krásně. Každé písmenko jako přes kopírák, nepatrně jsem se pousmála a otočila stránku. Dychtivě jsem se začetla a hltala každé její slovo. Nevěřila jsem tomu, bylo to.. zvláštní. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Když jsem přečetla prvních deset stránek, odvrátila jsem od knihy zrak a podívala se na tu krabici. Nesedělo mi to. Tohle nemohl být deník mé maminky. Bylo to psané jako nějaké poselství. Jako kdyby ten někdo věděl, že to někdo bude číst. Na chvíli jsem se nechala těmi pochyby strhnout, ale ty mě okamžitě opustili, když jsem se znovu začetla. Četla jsem dlouho, hodně dlouho...</div><hr /><div><br />Prudce jsem knihu zaklapla a vši silou s ní hodila o protější zeď. "Ne!" vykřikla jsem a hřbetem ruky si setřela slzu, kterou jsem měla na krajíčku. "To není možný." zamumlala jsem a zpátky se svalila na zem. Přitáhla jsem si kolena k tělu a schovala obličej. Chvíli jsem takhle seděla, ale poté mi zvědavost nedala a já jsem dolezla ke knize, kterou jsem odhodila. Nalistovala jsem stránku, u které jsem skončila a znovu se začetla. Ano, opravdu to nepsala moje "matka". Teda ta paní, která se za moji matku vydávala. Psala to moje matka, která zemřela při porodu. Slzy začaly dopadat na popsané listy a písmo na nich se začalo rozpíjet do všech stran. Popotáhla jsem. "Takže já jsem adoptovaná?" zašeptala jsem souhlasně i s tichým vzlykem. Knížku jsem si přitiskla na hruď, jako kdyby mi ji chtěl někdo vzít. Slezla jsem schody z půdy a vyběhla ven. Pršelo, ledové kapky se na mých tvářích míchaly se slanými slzami a já běžela někam daleko pryč. Doběhla jsem až za vísku a namířila si to po lesní cestě k místnímu hřbitovu. Deník jsem křečovitě svírala a jen tak tak stíhala dýchat. Prudce jsem rozevřela kovové dveře a vběhla mezi kamené náhrobky. Nejdřiv jsem doběhla k hrobu mých adoptivních rodičů. Smutně jsem se pousmála a otevřela deník. Nalistovala jsem stránku, kde bylo jméno mé pravé matky. Na sucho jsem polkla a začala procházet uličkami mezi hroby a přitom četla každé jméno. Mokré vlasy se mi lepili na tvář a tričko na mě těžce vyselo. Zarazila jsem se u neudržovaného, špinavého a skoro už rozpadlého hrobu. Hodně těžce šlo přečíst jméno, které bylo na kamenné desce vyryté, ale když jsem ho konečně vyluštila, čekalo mě překvapení. "Tady?" zašeptala jsem a smutně se podívala na rozpadlý hrob. Povzdychla jsem si. To se o to nikdo nestará? Vždyť je ošklivý, špinavý, neudržovaný, ohyzdný.. Tiše jsem vzlykla. Padla na kolena a knížku upustila na zem. Srdce mi hlasitě mlátilo do mého hrudního koše a snažilo se mě probudit z toho šoku. Hlasitě jsem se rozbrečela a za mými zády se ozvala hlasitá rána. Rychle jsem se otočila a podívala se na hořící strom. Uhodil blesk.</div><div>Rychle jsem se vymrštila do sedu a zhluboka dýchala. Kapičky potu mi stékaly po spáncích a v očích se mi leskly slzy. Vylezla jsem z postele a rozběhla se za maminkou do kuchyně. "Mami!" křikla jsem. Došla jsem k ní a zhluboka se nadechla. "Jsem tvoje?" "Co to říká-" "Jsem tvoje" přerušila jsem ji. "Samozřejmě," řekla s jasnou nechápavostí v očích. Slzy už jsem neudržela, svalila jsem se na zem a obličej schovala do dlaní. "Co se stalo? Jak tě to napadlo?" sehnula se ke mě a začala se vyptávat. Já jsem jen zakroutila hlavou a svalila se do jejího obětí...</div> http://karol-karol.blog.cz/1108/mamincin-denik http://karol-karol.blog.cz/1108/mamincin-denik Povídky Thu, 04 Aug 2011 13:23:46 +0200 <div>Ozvaly se nechutné zvuky, které byly tak nepříjemné, že jsem sebou trhla. Málem jsem spadla z postele, ale nějakou záhadou jsem ve spánku udržela rovnováhu a otočila se hlavou ke zdi. Krátce jsem něco zamumlala a přitáhla si peřinu k tváři. Milovala jsem spánek. A znova.. mlaskavé zvuky, které doprovázaly šeptající hlasy a nepříjemný vrzot příborů. Krátce se mi zastavil dech, zavrtěla jsem hlavou. Tak krásný sen se mi dlouho nezdál, bylo to příjemné, cítila jsem se šťastná, cítila jsem se v bezpečí. Ucítila jsem studenou ruku na svém čele. Až teď jsem otevřela oči dokořán a vyděšeně se vymrštila do sedu.</div><div>"Pšššt.." ozvala se žena v bílém a znovu mně přikryla bílou přikrývkou. Nic jsem nenamítala, její tvář jsem měla rozmazanou a vše jsem viděla jako by přes svatební závoj. Svatba! Zdálo se mi o svatbě. Spokojeně jsem se usmála, než jsem se znovu ponořila do hlubokého spánku.</div><div>"Ano" promluvil muž v bílém obleku. Cítila jsem, jak mi srdce buší a nedočkavě čeká, až to jedno slůvko také vyslovím. Dávala jsem si na čas. Nadechla jsem se a vydechla. Nadechla a.. Zvuky. Byly blíž, mnohem blíž. Přetočila jsem se na druhý bok a něco zašeptala. Portugalsky. Nikdy jsem Portugalsky nemluvila.</div><div>"Slečno?" ozval se kněz. Svráštila jsem obočí a lehce se pousmála, i v tu dobu ve spánku, se mi na tváři objevil úsměv. Znova jsem se nadechla, odhodlaná, že to řeknu, hned. Nádech a.. Bolest. Dráždivá bolest, která mi projela levou nohou. Hlasitě jsem vykřikla, do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy.</div><hr /><div><br />"Au.." cítila jsem jak mi hrudí projel první zvlyk. Tiše jsem popotáhla, aby mně nikdo neslyšel. Neotevřela jsem oči, neměla jsem odvahu. Další šepot, opět byl mnohem blíž. Zavrtěla jsem hlavou a pravidelně oddychovala. Bolest pomalu ustupovala. Noha přestala brnět a mně pohltila příjemná úleva. Najednou mi bylo krásně. Opět jsem se pousmála a než jsem stačila pomyslet na to, co tu bolest způsobilo, vrátila jsem se do říše snů. Opět na svatbu, nevím jak to bylo možné.</div><div>"Slečno, vezmete si muže, co stojí vedle vás?" zeptal se znovu. Upřeně jsem se na něj dívala a nechápala jeho slova. Já si ho mám vzít? Zamračila jsem se a podívala se na toho elegána, co postával po mém boku. Najednou jsem se usmála od ucha k uchu a přikývla.<br />"Ano" odpověděla jsem znovu. Hlasitá rána. Sletěla jsem z postele. Zvuky mně obklopovaly a rezonovaly místností. Zatajila jsem dech. Šepot zesílil, až jsem se musela chytit za spánky a křečovitě zavřít oči.</div><div>"Ne.. Dost!" zamumlala jsem se pro sebe, ale vše to vypadalo, jako kdybych hlasům dala pokyn, aby mohly zaútočit. Začali mně brnět nohy. Skřípot příboru zesílil, ozvala se hlasitá rána, mlaskání ustalo. Za oknem se zvedl vítr, burácel na okenice a očividně ho nezajímalo, že sklo může rozbít . Příjemné ticho, chvilková úleva. Nohou mi projela první křeč, v ruce druhá. Smotala jsem se do kuličky a snažila se pravidelně dýchat. Stále bylo ticho. Byl slyšet jen můj rychlý, ale pravidelný dech. Po tváři mi sjela první slza, měla jsem strach.</div><div>Bylo to zvláštní, nevnímala jsem své okolí, neuvědomovala jsem si, že ležím na zemi, soustředila jsem se jen na ně. Byly jako vetřelci. To ticho se prodlužovalo a nabíralo čím dál větší hloubku. Pootevřela jsem oči a težce vydechla. Křeče už ustaly a já si toho ani nevšimla, vlastně to nebyli křeče, vše to bylo jen v mé hlavě.</div><div>Na zátylku mi přistál suchý dech, rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. V tom se ozvalo krátké zacinkání, čas se pro mně zastavil. Pootočila jsem se k oknu a zaklonila hlavu, sklo rozdrzecené na malé střepy se začalo sypat na zem. Otevřely se dveře. Přestala jsem strachem dýchat. Ozval se nechutně ledový hlas.<br />"Tak jsem tady.." zašeptal. Neotočila jsem se ke dveřím. Dokonce ani moje zvědavost nepřekonala tu hrůzu, která ve mě nabírala stále větší intenzitu.<br />"Slíbil jsem ti to." znovu se ozval. Srdce mi muselo zlámat žebra, jak silně bylo do mé hrudi. Vlasy mi lítaly kolem obličeje, protože sklo se z okna vysypalo a do místnosti se vpustil vítr. Znovu se ozvaly hlasy a nakonec i vrzot příborů, než jsem ucítila něco studeného na zátylku. Táhlým pohybem mi to o kousek stálo noční košilku, ale látka odporovala. Jakmile se mi do kůže jemně zaryla čepel, hned jsem věděl, čím se mě ta osoba dotýká. Byl to nůž. Pocítila jsem u svého ucha suchý dopadající dech a znovu hlas..<br />"Plním sliby." šeptl. Čepel nože sjela přes látku košilky až k bedrům, kde se mi opět nůž otřel. Zachvěla jsem se. Na těle se mi objevila husí kůže. Podle hlasu to byl muž. Naklonil se ke mě tak, že jeho dlouhé mastné vlasy mi spadaly přes ramena až před tvář. Šilhala jsem k nim, ale ani se nepohnula.<br />"Nic neřekneš?" zeptal se a nožem vyjel opět výš. Přiložil mi jeho hranu ke krku a čekal až promluvím. Stále jsem mlčela. Strach a děs mi zamknuly pusu. Krátce jsem vydechla a přivřela oči před silným větrem, který se přehnal místností.<br />"Promluv!" zasyčel už dost nervózně. Ošila jsem sebou tak, že se má kůže namáčkla na čepel. Po krku, pod košilku mi začal stékat tenký pramínek mé krve. Muž to ignoroval, dlouze mi vydechl do ucha, až tak že mi to bylo nepříjemné a já chtěla škubnout hlavu, ale kdybych to udělala, zemřela bych. Podřízla bych si hrdlo. Zůstala jsem nehybně sedět a jen pevně zatnula zuby.</div><div>"Kdo jste?" zeptala jsem se nervózně. V očích mě začali dráždit slzy, v puse jsem měla sucho a celým tělem mi procházel nepříjemný třas. Byla jsem si jistá, že tohle je můj konec. Bylo to skutečné.. tak moc.<br />"Ty" odpověděl prostě. Za normálních okolností bych se nad tím pozastavila, ale teď jsem to přešla jen s dalším krátkým výdechem. Špičkou nože povyjel po mém krku, bradě a tvářím. Nevím, kde bral tu drzost a i odvahu, ale prudkým pohybem mi ostrým kovem setřel slzu. Myslela jsem si, že mi chce uříznout nos, anebo vydloubnout oči, ale on jen setřel moji slzu.<br />"Nač čekáte, tak mě už zabijte.." poprosila jsem zoufalým hlasem a dokonce i hlasitě vzlykla. Následoval další vzlyk až jsem se hrůzou roztřásla a rozbrečela. Na chvíli jsem měla pocit, že muž zmizel, ale to nebyla pravda. Stále jsem měla lehce zabodlou špičku nože v tváři a ohavně suchý dech se mi ztrácel někde u ušního bubínku v uchu.<br />"Prosíš?" zeptal se a já věděla, že se usmívá. Byla jsem si jistá. Zavrtěl hlavou a tím se otřely jeho vlasy o můj obličej.<br />"Ješt-"<br />"Prosím!" přerušila jsem ho razantím hlasem, který se ještě chvíli odrážel v místnosti. Bylo to moje jediné přání. Jediné..<br />"Prosím" zašeptala jsem ještě zoufale, než jsem opět spatřila na čepeli své slané slzy. Odendal na chvíli nůž a ruku natáhl před sebe. Ve vyleštěné čepeli jsem zahlédla jeho odraz. Neuvěřitelně ohavný muž, mastné vlasy, černé oči bez bělma a..<br />Zadržela jsem dech. Vůbec jsem si neuvědomila, že ten nůž odtáhl jen proto, aby ho do mě mohl vrazit. V duchu jsem se naposledy pomodlila a zavřela oči.<br />Otevřeli se dveře a během chvíle se ozval křik.<br />"Rychle! Sebevrah!" zařvala žena na doktora, který nejspíš procházel chodbou. Otočila jsem se na ní a upustila nůž na zem. Celou dobu jsem si myslela, že mě chce někdo zabít a doopravdy jsem to byla já. Překvapeně jsem zamrkala a otočila se na ženu. Křičela by, kdyby jsem opravdu byla sebevrah? Sebevrah by se leknul a zabil by se, ne? Dech se mi rapidně zrychlil. Celou dobu jsem se chtěla zabít já. Šáhla jsem si na krk, jestli i ta krev byla skutečná.. Ano, byla.<br />Sestřička se ke mě rozešla a položila mi ruku na rameno. Všimla si rozbitého okna, zadívala se na střepy a hned potom na nůž. Povzdechla si a posadila se naproti mě. Měla jsem pocit, jako kdyby byla kamarádka a my si šli popovídat o naprosto normálních věcech.<br />"Proč jsi to chtěla udělat, Marylin?" zašeptala a vpíjela se mi hluboko do očí, až se ve mě objevil strach, jako když mi někdo v mé hlavě přejížděl čepelí po zádech.<br />"Já nejsem Marylin." šeptla jsem. Žena si tiše povzdechla.<br />"A kdo jsi?" zeptala se. Nijak mi to nevyvracela, vždyť jsem přece byla v psychiatrické léčebně. Byla jsem schyzofrenik..<br />"Jsem Gaetana." odpověděla jsem. Byla jsem si jistá, vždyť já jsem Gaetana. Pohladila mě po vlasech a opatrně mi pomohla vstát. Ani jsem si nevšimla doktora, který stál při tom rozhovoru za mnou.<br />Dostala jsem nový pokoj, čistou postel, prášky a injekci na zklidnění. Vyžádala jsem si i papír a tužku.<br />Abych mohla napsat to, co se mi honilo v hlavě, když mě chtěl ten někdo zabít.<br />Chtěla mě zabít část mého já. Vlastně, chtěla jsem se zabít já..</div> http://karol-karol.blog.cz/1108/realita-v-nasi-mysli http://karol-karol.blog.cz/1108/realita-v-nasi-mysli Povídky Thu, 04 Aug 2011 13:19:34 +0200 <div style="text-align:left">Seděla jsem tam nehnutě celé ráno, sledovala kapky stékající po skle okna, zamnou stál nějaký muž. Čekal na rozkaz, který měl přít vysílačkou. Byli jsme zavření v prázdné místností. Jediné co tam bylo, byla stará dřevěná židle, na které jsem seděla.<br />"Proč to tak natahují!" Prorazil muž ticho. Nepohnula jsem se.<br />"Asi víte co se bude dít až mi přijde rozkaz?" Opět jsem nereagovala.<br />"Jsem nájemný vrah." Srdce se mi strachem rozbušilo jako nikdy před tím. Až v tu chvíli jsem pochopila co se děje, myšlenky mi v hlavě vířily. Uvědomovala jsem si že umřu, v duchu jsem začínala propadat panice, ale i při takovém strachu jsem si dávala velký pozor, aby na mě strach nebyl poznat. Dál jsem seděla a sledovala kapky stékající po skle.</div><hr /><div>"Jak se jmenujete?" Zeptal se muž.</div><div>"Tereza" odpověděla jsem tiše.</div><div>"Hezké jméno" pousmál se muž.<br />"Já jsem Tomáš." Jen mi hlavou prolítla myšlenka na mého dospělého syna který se jmenoval stejně. Pousmála jsem se.</div><div>"Takže vy pracujete v církvi?" Zeptal se.</div><div>"Ano" řekla jsem tiše.<br />"Vy mě chcete zabít?" odmlčela jsem si<br />"Proč?" zeptala jsem se celá strachu.</div><div>"To nevím, nějaký muž si vaší vraždu objednal." Řekl s nepřítomným pohledem.<br />"Víte mě se tu ta práce vůbec nelíbí."</div><div>"A proč ji tedy děláte?" Divila jsem se.</div><div>"Z donucení,mám strach." Řekl a začali mu stékat slzy po tváři.<br />"Já vás nechci zabít! Musí to být strašný sedět tady a čekat až zazní vysílačka." Řekl ubrečeně. Pak se ke mně otočil zády, zhluboka se nadechl a promnul si oči.<br />"To je trapas. Vytu čekáte na smrt jste úplne v klidu a já tady brečím." Pomalu jsem se zvedla ze židle a rozešla se k němu.<br />"To bude dobré." Utišovala jsem ho.</div><div>Když jsem k němu přišla blíž položila jsem mu ruku na rameno.<br />"Všechno dobře dopadne." Muž se nejistě otočil, podíval se na mě svýma uslzenýma očima a řekl<br />"Myslíte?"</div><div>"Ano" pousmála jsem se a šla si zpátky sednout na židli. Nasadila jsem svůj výraz a dál tupě koukala z okna.</div><div>"Jste strašně hodná." Pousmál se muž.</div><div>"Víte musím se vám k něčemu přiznat, nikdy jsem neviděla takového muže jako jste vy, plakat. Jste vysoký, mohutný ze začátku když jste mě sem dovedl jsem z vás měla strach ale teď se tady s vámi cítím bezpečně."</div><div>"Se mnou?" Divil se muž.<br />"Vždyť já vás mám zabít!" Vyjekl s hrůzou v očích. V tom se ozvala vysílačka.<br />"Hej ty!" Ozvalo se z ní.<br />"Jsi tam?" Muž se na mě smutně podíval a pak chytl vysílačku.</div><div>"Ano jsem." Řekl.</div><div>"Máš na to deset minut pak odcházíme." Rozlehlo se místností a mě se zarazil dech.</div><div>"Dobře" odpověděl muž do vysílačky a vypnul ji.</div><div>"Můžu ještě něco říct?" Zeptala jsem se. Muž jen němě přikývl.<br />"Jste strašně dobrý člověk" pousmála jsem se. ,,A to neříkám abych vás nějak ukecala, prostě ta chvilka co jsme prohodili tich pár vět byla moc hezká a na chvíli mě přivedla na jiné myšlenky." Pousmála jsem se a tupě se zadívala do podlahy. Muž vytáhl nůž se slzami v očích.<br />"Já to neudělám,nedokážu to!" jen jsem chvíli na něj koukala a přemýšlela o svém životě.<br />"Utečte!" Řekl. Vstala jsem ze židle a přistoupila k němu. Podívala se do jeho krásných očí<br />"Jsem smířená s bohem. Nebojím se umřít ale jestli mi tímto dává druhou šanci ráda ji přijmu. Opravdu můžu?" Řekla jsem.</div><div>"A- Ano" vykoktal.</div><div>"Děkuji," pousmála jsem se a rozešla se ke dveřím. Už jsem se natahovala ke klice, když v tom se dveře otevřeli.<br />"Kam pak?" Řekl tlustý muž v černém obleku s rudou kravatou. Leknutím jsem sebou škubla a poodstoupila zpátky.<br />"Mělo mi být jasné že to nezvládneš." Zabrblal tlusťoch.<br />"Jsi přecitlivělý až je to hnus!" Křikl a odplivnul si na zem. Jen jsem nervózně přešlapovala a čekala co se bude dít dál..</div><div>"Tak ji zabij!" Křikl a vyndal doutník. Muž zaraženě stál a pevně držel nůž ale nehnul sebou.</div><div>"Dobře vybral jsi si." Řekl tlusťoch a odhodil nezapálený doutník na zem. Mým osudem je zemřít,pomyslela jsem si. "Tomáši zabij mě! Nestojím ti za to!" Křikla jsem.</div><div>"Nedokážu to!" Odpověděl zdrceně.</div><div>"Prosím! Pomůžeš mi tím!" Naléhala jsem.</div><div>"Ne" zakroutil muž hlavou a zadíval se do země. Tlusťoch přistoupil k muži.<br />"Místo jednoho života dva." Zasmál se krkolomně a vytrhl mu nůž z ruky. Napřáhl.<br />"Ne!" Křikla jsem a srazila tlusťocha na zem. Muž jen vyděšeně koukal a z těží si uvědomoval že jsem mu zachránila život.</div><div>"Pusť mě!" Nadával tlusťoch. Vůbec jsem neměla přehled kde teď nůž je a to byla asi největší chyba. Tlusťoch se natáhl pro nůž, který ležel okusek od něj a vrazil mi ho do srdce. Zarazila jsem se a vytřeštěně koukala. Otočila jsem se na muže kterému stékali slzy po tváři a poté jsem se nevěřícně podívala na svoji hruď kde byl zaražen nůž.<br />"A já si dávala naději že dnes opravdu přežiji." Vykoktala jsem tiše a svalila se na zem.</div><div>"Jdeme! Nezabil jsi ji ty, zabil jsem ji já!" Řekl tlusťoch, chytl muže za rukáv a vytáhl ho z místnosti.</div><div>Pak už jsem jen slyšela jak zaklaply dveře. Zhluboka jsem dýchala a nehty zarývala do špinavé země.<br />"Vím byl to můj osud" zašeptala jsem těžce. Do očí se mi hrnuly slzy a já se je snažila mrkáním zahnat. Nešlo to. Slzy mi začali stékat po tváři a já věděla že už se žádný zázrak nestane. Zavřela jsem oči a ponořila se na posledních pár sekund do svým myšlenek. Zemřela jsem..</div> http://karol-karol.blog.cz/1108/i-vrah-ma-srdce http://karol-karol.blog.cz/1108/i-vrah-ma-srdce Povídky Thu, 04 Aug 2011 01:32:22 +0200 <div><em>Stalo se to před pěti lety. Byli jsme s kamarády venku a začala bouřka. Blesky tříštily oblohu a hromy nám vháněly strach do žil. Nebyla to obyčejná bouřka. Byla ... byla divná. Už od začátku jsem měl divné tušení. Uhodil blesk a strom, který byl jen kousek od nás začal hořet. Všichni jsme vyděšeně uskočili a sledovali, co se děje. Jeden kamarád vytáhl mobil a začal to točit. Okamžitě jsem ho okřikl. Nestydím se, že jsem měl největší strach. Jen se mi vysmál a začal vše natáčet. Otočil jsem se k odchodu, když v tom na mě křikl. Něco v tom smyslu, že jsem srab, samozřejmě, že mě natočil. Bouchl jsem vzteky a rozběhl se k němu, srazil ho na zem a snažil se mu mobil vytrhnout z ruky.</em></div><div><em>Uhodil blesk.. do nás.</em></div><div><em>On zemřel a já jsem se štěstím přežil. A tady začíná mé "vyprávění".</em></div><hr /><div><br />Byl jsem na jeho pohřbu. Mlčky postával u dřevěné rakve a tvářil se neutrálně. Nemrzelo mě to, nechtělo se mi plakat ani křičet. Nebolelo mě na hrudi, když jsem na něj pomyslel. Bylo mi to prostě jedno. Všechno. Říkal jsem si, že jsem asi ještě v šoku. Ale to jsem se šeredně mýlil.</div><div><br />Narodila se mi sestra. Necítil jsem žádnou úlevu, že ona i moje maminka jsou v pořádku. Neradoval jsem se. Nerozplýval. Nic. Neřešil jsem to. Byly mi jedno. Jako kdyby se nic nestalo. Říkal jsem si, že si na ní musím jen zvyknout. Ale to jsem se šeredně mýlil.</div><div><br />Vyhrál jsem se svým týmem v basketbalu mistroství republiky. Všichni usilovně slavili a dokonce i moje maminka měla slzy v očích. Ani jsem se neusmál, ale ani nezamračil. Tak jsme to vyhráli, no a co? Bylo mi to jedno. Vždyť to nic nebylo, ne? Necítil jsem ani špetku pýchy nebo hrdosti. Necítil jsem nic. To už mi bylo podezřelé. Došel jsem za doktorem, jestli nemám po tom střetnutím bleskem nějaké následky a on jen řekl: "Stal se zázrak." Nic. Necítil jsem štěstí ani radost.</div><div><br />Na diskotéce jsem se opil. Ani nevím jak se to všechno odehrálo, ale vím, že ráno jsem se probudil někde v cizím bytě u cizí dívky. Chladně jsem na ni koukal a vši silou v sobě snažil vyvolat byť jediný pocit. Klidně i záporný. Žádné zběsilé bouchání srdce, když jsem si vybail pár chvilek z předešlé noci. Nic.</div><div><br />Byly povodně. Přišli jsme o všechno. O dům, o naše věci, vzpomínky. A málem jsem mohli přít i o život. Snažil jsem se tvářit, že mě to opravdu mrzí, ale doopravdy? Bylo mi to jedno. Neměl jsem strach, že zemřu. Ani na chvilku jsem to nepocítil..</div><div><em><br />Zjistil jsem, že tím bleskem se ze mě stala chladná skála. Jen schránka, která snad ani nemá duši. Ktera necítí radost, lásku a smutek. Která je prázdná.. ve které je jen ubohé, prosté NIC. Snažil jsem se s tím smířit a prostě žít.. nešlo to.</em></div><div><br />Při autonehodě mi zemřeli rodiče i s mojí sestrou. Stál jsem nad rakví slušně oblečený s tváří naprosté bezcitnosti. Díval jsem se a v ruce svíral bílé lilie. Popošel jsem blíž a usilovně jsem se snažil ze sebe vymáčknout byť jedinou slzu. Bez výsledku. Položil jsem květiny na rakev a smutně se pousmál abych neměl tak kamennou tvář. Všichni kolem mě vzlykali naříkali a já.. JÁ, který na to měl největší právo.. Stál jsem mezi nima naprosto studený, klidný, lhostejný k té situaci.</div><div>Bylo mi to totiž jedno. Teda vypadalo to tak...</div><div><em><br />Bez emocí, bez citů.. zjistil jsem, že jakmile ztratíte vnímavost, emoce, city jste NIC! NIC! Všechno bych za to dal, všechny peníze světa, všechnu prokletou slávu.. všechno. Dělá se mi zle, když vidím lidi, kteří si tichle "darů" neváží.</em></div><div><em>Dělá se mi zle ze sebe. Protože to já jsem neuronil ani jedinou slzu pro svoji mrtvou matku, sestru a ani otce.</em></div><div><em>To já jsem to jedno velké nic.</em></div> http://karol-karol.blog.cz/1108/bez-emoci-bez-citu-nic http://karol-karol.blog.cz/1108/bez-emoci-bez-citu-nic Povídky Thu, 04 Aug 2011 01:17:54 +0200