na Blog.cz

Je hluboká tma, která schovává všechno hezké, co je na světě za slunečního světla vidět. Prostupují jí světla z oken, za kterýmu se míjí barevná světla od televizorů, ruší ji dálková světla aut a celou tmu jako by kontrolovaly vzdálené, ale přesto blízké hvězdy, co se na náš svět dívají z nebe.
Lidé se začínají připravovat ke spánku, ale právě teď se probouzí druhá tvář světa. Každou noc se probouzejí ti, co nepotřebují nakupovat v obchodech jídlo a nemusí se stresovat tím, jestli přijdou včas do práce. Každou noc se probouzejí ti, kteří jsou naši bratři, ti, kteří jsou naši paraziti. Probouzejí se upíři. Krvelačné zrůdy dnešního světa..

Po světě se toulám už několik desítek let. Nemám mnoho přátel, už jako malý chlapec jsem byl samotář. Rád jsem si četl, kreslil, anebo jen zkoumal krásy rozlehlého lesa, který se nám rozprostíral za statkem. Existoval pouze jeden jediný člověk, který se mi dostal pod kůži a kvůli kterému byl bych schopen vše obětovat. Středně vysoký chlápek s vypracovanou postavou a neuvěřitelně specifickým smyslem pro humor, Lee. Byl jako můj bratr, jako dvojče, jako moje druhá polovina. Upíry jsme se stali společně. Jak? To je jiný příběh. Ještě do nedávna bych bez něj nedal ani ránu, bylo mezi námi zvláštní pouto. Opravdu, jako kdyby jsme byli sourozenci.

Jednoho dne jsme se ale museli rozdělit. Život není kamarád a osud už vůbec ne. Každý jsme se rozešli svou cestou s tichým a nevyřčeným přáním, že se chceme ještě někdy potkat. Udělal bych pro to cokoliv, aby jsem Lea znovu viděl a jsem si jistý, že on by to udělal také.

Je tu už patnáct let, co jsme se viděli naposledy. To víte, mezi lidmi už nejsme žádní mladíci, ač mezi upíry si opravdu připadám jako atraktivní muž. Upíři nejsou zrovna nejhezčí tvorové na světě, to už by jsme si měli přiznat. Šrámy nám zdobí tváře, na rukou nám chybí prsty, díry, které zůstaly po vyražených zubech také nevypadají hezky. Ale já jsem se vždy všem střetům vyhýbal a proto si také každý myslí, že jsem zbabělec, který se bojí boje. Od dětství jsem upřímný a tak vám to klidně řeknu, ano, bojím se boje. Proto se jim vyhýbám a proto vypadám jako normální člověk. Mám hnědé, husté vlasy, modré oči a mírně hranatou tvář, ve které jsou hluboké a stroze řezané rysy. Ano, jsem fešák.

Co si budeme povídat, patnáct let je douhá doba. Pro člověka velmi, pro upíra už míň, ale i tak se za tento čas dá stihnout spoustu věcí. Před třemi roky jsem se rozhodl Lea najít. Přišlo mi totiž zvláštní, že o sobě nedal ani vědět, neposlal dopis, ani zprávu.. Moc dobře ví, že žiji stále na svém statku u velkého lesa. Jsem konzervativní, nikdy bych se odtud neodstěhoval. Mluvil jsem s mnoho upíry a každý mi tvrdil totéž.. ´Na toho zapomeň, určitě je už dávno mrtvý.´

Vždy jsem se hrozně naštval. On není mrtvý. Vím to. Jsem si tím jistý, cítím to. To pouto stále existuje, dokud bije jeho srdce, bije i to mé. Oni nemohou nic vědět, a tak jsem se po určité době přestal ptát. Opustil jsem svůj rozpadlý statek a vydal se na příč světem. Vydal jsem se hledat svého nejdražšího přítele.

Tři roky jsem se toulal po světu, prošel jsem několik tisíc kilometrů, poznal nová místa, ochutnal krev nových lidí jiných národností. Lea jsem ale nenašel. Navštívil jsem všechna místa, kde by mohl být. Byl jsem v Austrálii, v Číně a Japonsku. Ocitl jsem se na Sibiři, zavítal do Prahy a Berlína. Prošel jsem Dánsko a Švédsko, Finsko Norsko.. Byl jsem v Africe, v Asii, prohledal jsem celou Ameriku. Nikde nebyl. Začaly mě přepadat myšlenky, že už může být opravdu mrtvý, ale něco mi nedovolovalo přestat. Jeden pocit, jedna myšlenka.. hnal jsem se dál a nevzdával jsem se. Byl jsem přesvědčený.

Dlouhé dny jsem strávil přemýšlením, jak dál.. když jsem ho za ty tři dlouhé roky nenašel. Možná se vám to zdá nemožné, ale věřte, že upíři jsou jiní než lidé. Pohybujeme se mnohem rychleji, umíme číst myšlenky, máme mnohem větší sílu.. Věděl jsem, že dál hledat už nemá smysl, chtělo to osobu, která ví všechno. Zprvu jsem se své myšlenky obával a odmítal ji, ale nakonec stejně vyhrálo srdce. Láska k příteli mi dala i odvahu, a tak jsem se neohroženě vydal na cestu za tajemnou a mystickou čarodějnici Ethel. Čarodějnice byla jedna velká záhada. Nikdo neví, odkud se vzala a co je přesně zač, na druhou stranu, je to velmi zvláštní osoba se zajímavou povahu, ale pokud mám být upřímný.. Měl jsem z ní strach, je opradu zarytá feministka.

Cesta byla dlouhá, ale ne nekonečná. Konečně jsem se ocitl před malou jeskyňkou. Byl jsem někde hluboko v lese. V duchu jsem si říkal, že tady opravdu nemůže bydlet. S Ethel jsem se potkal už dřív, ale nikdy jsem nebyl u jejího domova, proto je možná i štěstí, že jsem ho našel. Posadil jsem se pod vysokou jabloň a opřel se o ní zády. Zavřel oči a nechal se unášet tou příjemnou vůni, která se kolem mě nesla a vánkem, který mi cuhal vlasy.
"Dylane..," ozval se hlas, okamžitě jsem rozlepil oči, párkrát zamrkal a zaklonil hlavu, abych viděl na ženu, která stojí nademnou. "Co tě sem přivádí?" zeptala se. Rychle jsem se vyštrakal na nohy a zadíval se Ethel přímo do očí, věděl jsem, že nemá smysl něco zkrývat a lhát ji už vůbec ne. Kdybych to zkusil, udělala by si ze mě Maggi do polévky, a tak jsem ji vyklopil pravdu.
"Zdravím tě, Ethel. Přišel jsem si pro pomoc..," smutně jsem se pousmál a pohlédl ji do očí. Její reakce mě vůbec nepřekvapila. Zhluboka si odfrkla a ruce si založila v bok.
"Moc dobře víš, že upírům nepomáhám." Odsekla. Pevně jsem semkl rty, prsty pravé ruky jsem si přejel po hraně tváři v přemýšlivém gestu.
"Je to důležité.. Jsi moje poslední naděje, tak mě prosím aspoň vyslechni." Propaloval jsem ji svými modrými oči a snažil se mluvit jiště a klidně. Moje heslo znělo.. ´Hlavně ji nenaštvat.´ Pak mám aspoň malou šanci. Čarodějnice se ale mračila a nepatrně zavrtěla hlavou. Baba jedna trhlá.. to mi nemůže pomoci? Projela mnou vlna vzteku. Darovala mi velmi přímý pohled, takže mi bylo hned jasné, že si mé myšlenky přečetla. Svěsil jsem hlavu a zhluboka vydechl. Přemýšlel jsem, uvažoval jsem a až pak mi to svitlo.
"Jde o Lea..," zvedla jsem k ní tvář, její výraz se úplně změnil. No jasně, moc dobře jsem věděl, že s ním měla románek a má pro něj slabost. Proč mě to nenapadlo dřív? Zacukaly mi koutky, v jejích očích se zablesklo.
"Padej dovnitř, ty upíre prokletej ..," zavrčela a rukou mávla k malé jeskyni. Vešel jsem dovnitř a nemohl uvěřit svým očím. Byla obrovská, ta jeskyně byla obrovská.. Z pootevřenými ústy jsem se rozhlížel kolem a možná bych stál tak ještě chvíli, kdyby mě nevyrušil hlas čarodějnice.
"Posaď se, Dylane," sama si sedla na velký broušený kámen, který měnil barvu podle její nálady. Právě byl do světle zelené, což znamenalo, že je příjemně naladěná. Byl jsem rád. Ona rozčílená čarodějnice a upír, který se bojí boje, není moc dobrá kombinace. Přikývla mi, a tak jsem spustil.
"Jak jsem řekl, jde o Lea. Zmizel.. neviděli jsme se patnáct let, ale poslední tři roky mi to už přijde divné. On by se ozval, jsem si tím jistý," pokroutil jsem hlavou a rychle dodal. "Ale mrtvý není, tím si sem jistý." Ušklíbla se.
"Vždy jsem věděla, že je v tobě skrytý potenciál, Dylane.. Ale to víš, my ženy máme pro čarodějnictví větší cit." Zíral jsem na ní, nechápal o čem mluví, ale znovu jsem si všiml, jak se povznesla nad mě a dívala se na mě jako na něco méněcenného. "Máš pravdu, mrtvý není." Spadl mi kámen ze srdce, lehce jsem se pousmál. "Ale stejně nechápu, co po mně chceš..," v duchu jsem protočil oči, ona si vždy hrála na blbou, přitom by do kapsy s přehledem strčila celou Univerzitu Oxford.
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nevíš, kde právě je." začal jsem velmi opatrně volit slova, protože jsem si byl vědom, že by ji to mohlo velmi lehce vyvést z její dobré nálady. "Vidíš do budoucnosti i minulosti, kterou si neprožila, tak..," pokrčil jsem rameny v náznaku, co mám na mysli.
"Moc dobře víš, že i když to vím, nemohu ti to říct." V duchu jsem zaklel, přesně tohohle jsem se obával, že mi to nebude chtít říct. Ty její zapekleté zásady bych nejraději zrušil..
"Ethel..," lokty jsem se zapřel o kolena a zadíval se ji do očí, do těch krásných, nevinných očí, které mě vždy uchvacovali. Ona moc dobře věděla, že se mi líbí, ale nikdy jsem neměl šanci. Dlouze jsem vydechl a naklonil mírně hlavu na stranu. Prsty jsem zapřel o sebe. "Prosím." Šeptl jsem. Barva kamene se začala pomalu měnit, nevěnoval jsem tomu pozornost, stále jsem ji propaloval pohledem.
"Ne." odsekla. "Nebudu ti nic říkat, nechci, aby jsi nesl náledky. Dylane seber se a odejdi.. Nech Lea napokoji. Je to jeho osud, nemáš právo do toho zasahovat." Obličej ji nabral pevné a jasné kontury, oči ji začaly nabírat oranžovou barvu, její vlasy se z krásné blonďaté barvy začaly přeměňovat na černou. Kámen byl najednou rudý. Nehty na rukou se ji prodloužily, hezké oblečení se přeměnilo v její čarodějnický hábit. Díval jsem se na ní, začínal jsem se potit. Bylo zle.. Už to nebyla ta hezká, atraktivní čarodějka, na kterou letěl každý chlap, byla to saň, která by muže vraždila po stovkách. Ani jsem se nehnul, v hlavě si znovu přehrával její slova.

"Ethel..," hlesnul jsem nadále klidně. "Jeho osud je můj osud. Jaké následky? Řekni mi to..," zvýšil jsem lehce hlas, upíral na ní své oči. Drtila mě svojí energií, svojí přítomností. Drtila mě svým pohledem. Rty semknula do úzké čárky, uprostřed čela se ji objevila dlouhá vráska. Postavila se, mávla rukou k východu.

"Vypadni..," zasyčela, zavrtěl jsem hlavou a také se postavil.
"Až mi to řekneš. Nebudeš mi tajit pravdu." Řekl jsem k ní neohroženě, cítil jsem její pohled na svém těle, její myšlenky, které by se jako zhmotňovaly kolem mě. Ta síla v té místnosti, síla té energie byla neuvěřitelná. Drtilo mi to mozek, trhalo vnitřnosti, srdce se mohlo ubít tou rychlostí, ale já odolával. Nohama jsem stál pevně na zemi a každým nádechem se snažil vyrovnat s nedostatkem kyslíku.
"Jsi idiot.. Nabízím ti život! A ty odmítáš..," zvýšila nečekaně hlas, až jsem sebou trhnul. "Když ti to řeknu, už nikdy nebudeš moc udělat krok zpátky. Budeš strhnut osudem, budeš žít své poslední chvíle..," její oči znovu měnily barvu. Oranžová se přelévala do červené, modré a nakonec se ustálila fialová. Vlasy se ji spletly a dlouhý cop ji přepadal přes pravé rameno. Hábit ji zůstal, ale na hlavě se ji objevil její klasický čarodějný klobouk, který snad už měla od počátku věků, protože ho měla i tehdy, když jsem ji viděl na posledy. To bylo asi před třiceti lety. Říkám vám, ta ženská byla geniální!
Nehnul jsem brvou, a tak pokračovala.

"Můžeš ho zachránit, ale ať se ti to povede nebo ne.. v každém případě zemřeš. Zaplatíš, Dylane, za to největší daní. Položíš vlastní život za záchranu přítele, která se ti ani nemusí povést," uklidila se. Už nebyla nahněvaná, naopak vypadala smířeně. Její hlas zněl sametově, hladil mě po srdci, vzkazoval mi, že ať to zvládnu nebo ne, tento boj bude můj první ale i poslední. Oddaně jsem sklonil hlavu směrem k zemi a zavřel oči. Málokdo z lidí ví, co přesně znamená slovo Přátelství. Já už to věděl. Zjistil jsem to právě v tu chvíli, kdy jsem se rozhodl a řekl: "Udělám to." Dlouhou chvíli bylo ticho. Věděla, co se ve mně odehrává, a tak nic neříkala, jen tomu přihlížela a četla si mé pocity, jako kdyby byly napsané v knize.
"Víš, jako malý jsme si s Leem slíbili, že za sebou budeme vždy stát a když jeden bude potřebovat pomoc, uděláme to za cenu čehokoliv. Ten čas právě nastal..," pokýval jsem hlavu a zvedl ji s dalším menším kýváním směrem k Ethel.
"Není to tvoje povinost." Odpověděla mi, věnovala mi upřímný oční kontakt, což od ní bylo opravdu vzácné.
"Já to ale neberu jako povinnost.. Já to beru jako výzvu," pousmál jsem se a olízli si suché rty. "Jak ho můžu zachránit?"

Čarodějnice se usmála. "Máš v sobě fakt skrytý potenciál." Rozešla se ke mně a z té bezprostřední blízkosti si prohlédla moji tvář, ruku mi položila na vypracovanou hruď. Musela slyšet to splašené bijící srdce. Musela vědět, co se mi promítá v mysli. Musela vědět, co k ní cítím.
"Řekla jsem ti to, co jsem nesměla, změnila jsem dva osudy, porušila jsem čarodějné zákony. Jsem nucena jít s tebou. Dylane, seber všechnu odvahu, teď v tom jedeme spolu..," zašeptala a zaklonila hlavu, abych ji viděl do očí. Viděl jsem v nich mnoho, viděl jsem v nich záblesky budoucnosti a růžové opravdu nebyly.. Začaly se odpočítávat poslední chvíle mého života.