"Proč?!" zařval z plných plic. Krutá pravda ho prudce udeřila do uší a začala se prokousávat mozkem. Postupovala pomalu, každá buňka jeho těla byla nucena si ji vychutnat. Pomalu, bolestivě, celou..
Muž nižší postavy si vjel rukou do vlasů. Před další vlnou vzteku přivřel oči a zhluboka vydechl. Bolelo to víc, než by si sám někdy mohl připustit a i přesto se smiřoval s tím, že jednou to muselo přít. Ale takto? Blbost!
Pevně semknul čelisti a udělal rychlý krok k mladíkovi. Chytl ho za košili a bezmocně s ním zatřásl.
"Jsi normální?" zašeptal nevěřícně a současně s tím se mu zadíval do modrých očí. Byl tak moc podobný svému otci. "Proč jsi to udělal?" pokračoval tichým hlasem, chtěl znát odpověď. Vysoký plnoštíhlý mladík se nebránil, bez výrazu se díval Erweionovi do očí a kroutil hlavou.
"Sakra, proč?" projela Erweionem další vlna vzteku. Silně s ním škubnul, skoro i nadzvednul.
"Táta by na mě byl hrdý." argumentoval černovlasý muž. Erwe se zhluboka nadechl a prudce ho pustil.
"Táta ve válce zemřel." zvýšil rozčíleně hlas. "A ty do ní jdeš dobrovolně?!" sevřel ruce v pěst, zabodl do něj pohled, jako kdyby ho jím chtěl zabít.
"Jerolde, nedokážeš si představit jaké to ve válce je." jeho vztek se z hlasu nevytrácel, spíše ho začala podtrhovat jistá bezmocnost a strach. Měl na něj dávat pozor. Všichni věděli, že svého mladšího bratra v mládí neochránil tak jak měl, ale o to víc mu chtěl zabránit v tom jít bojovat za svou zemi.
"Nikdy si ve válce nebyl!" zařval Jerold a než stihl něco říct, odkráčel si to pryč. Starší muž nevěřícně zíral na místo, kde naposledy stál jeho o několik let mladší bratr. Rovnal si myšlenky v hlavě, než s ní významně kývnul. "To si myslíš ty.." zašeptal si sám pro sebe a s nepřítomným výrazem se otočil směrem, kterým odešel. Rozešel se za ním, tohle mu musel vymluvit.
"Co, co to děláš?" vytřeštil oči, potom co otevřel dveře a vešel do malého pokoje. Jerold se skláněl nad velkou taškou a dával do ní nějaké věci. Neodpověděl, statečně ho ignoroval a myslel si, že mu dá pokoj. Smůla Jerolde, nedal. "To si jako už balíš?" pokusil se zachovat hladinu normálního hlasu, ale ztěžka se mu to povedlo. Dlouze se nadechl a rozešel se k němu blíž. Za rameno ho strhl čelem k sobě.
"Viděl jsi jaké to je venku? Víš jaké to bude na frontách?" Jerold zavrtěl hlavou.
"Nevím." pokrčil rameny a přehodil si tašku přes rameno. Jeho výraz vypovídal o tom, že ho to ani nezajímá. S povytaženým obočím se mu zadíval do očí, jestli má ještě něco na srdci, anebo může odejít. Očividně neměl, protože Erweion na něj nevěřícně zíral a neměl co říct. Jerold ho s vážnou tváří obešel a chystal se odejít. Ve dveřích se ale ještě otočil, rukou se zapřel o futra a své modré oči upřel na svého bratra.. "Víš Erweione, ty jsi byl vždycky takový srab. Nikdy jsi neměl odvahu se postavit k věcem jako chlap, a tehdy když sis odjel a nechal si mě tu, jsi mě nehorázně zklamal. Hrozně moc.. Nenáviděl jsem tě. Věděl jsi to vůbec, anebo jsi byl tak hrozně moc zaslepený tou svojí utajenou prací? Jsi naivní, když si myslíš, že by jsem se do války nedostal. Věř tomu, že během dvou měsíců by pro mě přijeli." hořce se pousmál a s nakrčeným spodním rtem zavrtěl hlavou.
"Ale ty by jsi tohle nikdy neudělal, co? Nikdy by jsi se smrti nepodíval do tváře. Na to jsi až moc velký zbabělec." s těmito slovy se otočil a odešel. Jestli Erweion čekal nějaké bratrské rozloučení, tohle byl tvrdý pád na zem. Jeho naivita poznala, čemu se tak slavně říká krutá realita. Dnes už podruhé s utlumeným srdcem propaloval místo, kde vystával Jerold. Pootevřel ústa, aby na něj něco zvolal, ale hlas mu vypověděl službu. Po dvaceti letech se dozvěděl, co si o něm myslí. Zašklebil se své naivitě, myslel si, že je jeho vzorem. Byl to jeho starší bratr, nahradil mu otce. Byl jediný, koho měl. Byl jediný, koho měl on. Zarazil ruku do kapes a po dřevěných schodech vylezl na půdu, odkud si vzal malý baťoh jen s nejdůležitějšími věcmi. Jeho slova mu zněla v hlavě. "..Ty jsi byl vždycky takový srab. Jsi až moc velký zbabělec.." byla jako ozvěna. Krutá, nemilosrdná ozvěna. Odrážel se mu v hlavě, zněla stále dokola v uších. "Zbabělec, zbabělec, zbabělec, zbabělec.. " A přitom kdyby mu řekl pravdu, bylo by to mnohem hroší. Mnohem horší, než všechno teď. Vyšel z domu a sedl do auta, rozjel se pryč. Ta "slavná" utajená práce čekala. A kdyby tenkrát věděl, že možná bude i jeho poslední, nikdy by ten dům neopustil. Byl přece zbabělec, on by se nikdy smrti nepodíval do tváře..
Prsty mu propadávaly jednotlivé náboje, roztřesené ruce se mu třásly strachem a zděšením před vlastní smrtí.
"Jerolde!" zařval někdo. Ozvala se hlasitá rána, kterou doprovodil všude přítomný křik a jekot. Vysoký muž, kterému se na obličeji od doby, co naposledy viděl svého bratra, objevilo několik vrásek, ale i ošklivých jizev padl prudce na zem. Srdce mu vynechalo při tom děsivém pohledu, ani si neuvědomil, že už leží na zníčené půdě orného pole a kryje se před troskami, které mu dopadají na záda. V uších mu zněl vlastní dech, uniformu anglické armády měl celou zašpiněnou a někde se na ni objevovaly i stopy krve. Od doby co nastoupil do války uběhlo pět let, pět dlouhých let. Kdyby věděl, že ho tohle čeká, nikdo by do toho dobrovolně nešel, klidně by nechal pošpiněnou svoji čest a hrdost svého mrtvého otce by s ignorací přešel. Už dávno musel svému bratrovi dát za pravdu. Neměl do války chodit, a když nad tím tak přemýšlel, docházelo mu, že vlastně nic nemá. Vůbec nic. Jediné, co mu patřilo byla zbraň a hrdé nošení uniformy, čímž bojoval za svoji rodnou zemi. Anglii. Nejspíš proto se rozhodl, že by bylo nejlepší ve válce zemřít. Jen řekněte, co je tohle za život? Zabil tolik lidí, jejich tváře se mu promítali před očima, jejich křik mu zněl v uších. Válka nebrala konce. Byla to jatka, která si nikdo nedokáže představit. Obyčejné peklo na zemi.
Rychle ze země sesbíral náboje, roztřesené ruce je stěží nandaly do zbraně a hned jak zvedl hlavu, porozhlédl se po okolí. Příroda a celé prostředí, ve kterém se válčilo byla totálně zdevastované. Přikrčil se za kmenem a zavrtěl hlavou. Neměl tušení, kde žije Erweion, ale pochyboval, že ho vezmou do války. Určitě by o něm věděl, když by nesl také stejnou uniformu jako on. Zkoušel mu psát dopis, ale nikdo na něj nereagoval, a tak to nechal být a řekl si, že to je asi rozhodnutí osudu. Přivřel oči a z úst mu začala vycházet tichá slova, nikdo je nemohl slyšet, ani on sám v tom hluku kolem, ale uvnitř sebe věděl, co říká. Vytrácela se v dusném suchu a prach se kolem něj začal zvláštně vznášet, ani křik přátel ho z toho zvláštního uklidnění nevytrhl, šeptal si své a čekal na vhodnou chvíli.
Konečně nastala.. Rychle se zvedl a až překvapivě klidný se rozběhl přímo k nepřátelským jednotkám. Bylo mu jasné, že ho postřelí, a že nejspíše zemře, ale jeho psychika snášela dost a hodně věcí se na ní podepsalo. Možná proto se rozhodl k takovému řešení. Rychle střídal nohy, těžké boty se mu každým krokem bořily do rozvrtané hlíny. V ruce drtil samopal, ale neměl odvahu střílet. Kulky ho míjely a možná až smůlou ho žádná dlouhou domu nezasáhla. Myslel si, že to celé přeběhne, ale zrovna v této myšlence ho do uší uhodil bolestivý křik, který se roznesl celým okolí a nehodlal se vytrácet. Trvalo mu několik sekund, než si uvědomil, že ten křik patří jemu. Svalil se do jednoho kráteru, který tam byl nejspíše po nějaké mině a chytl se za stehno kam ho kulka zasáhla.
"Do háje!" zařval z plných plic, svíral svoji nohu a během té bolesti rozhodně přehodnotil názor na svoji smrt. Náhle se uklidnil, až když mu u hlavy cvakla pistole. Zazněl ledově hluboký hlas, který ale v okamžiku poznal. Pootočil tvář a upřel zrak na muže, který vypadal naprosto stejně jako jeho bratr.
"Erweione.." zašeptal hlasem, ve kterém se dost zřetelně odrážela bolest. Pevné rysy dodávaly jeho tváři patřičnou dominantu a skoro až autoritu. Voják ve francouzské uniformě zavrtěl hlavou.
"To jsem já, Jerold." přivřel oči a zadržel dech při pronikavé bolesti, která se mu nesla tělem. Jakmile zpozoroval pohyb vojáka, rychle hmátnul do kapsy a vytáhl starou, ošuntělou fotku.
"Eeweione." zašeptal skoro prosebně. Muž se na fotku podíval, dokonce si ji vzal i do ruky a pátravě ji přelétl pohledem. Strávil dlouhou chvíli jejím prohlížením, ale poté zcela nečekaně zabrblal něco ve francouzštině a vrátil mu jí do ruky.
Chvíli Jeroldovi pátravě očima přejížděl po tváři, než znovu zakroutil hlavou a pak se zaznělo jediné..
Výstřel.
Hezky napsané.