Znáte to..
Sedíte v autobuse a upřeně se díváte před sebe. Osoba před vámi uhybá pohledem, rozpačitě si olízává rty a zaujatě se dívá z okénka. Příroda se za sklem jen míjí. Hudba ze sluchátek se vám odráží v uších, cítíte jak vám vysychá v puse. Rozvalená paní vedle vás vás utlačuje a vy jen sedíte a díváte se před sebe.
Sedíte v autobuse a upřeně se díváte před sebe. Osoba před vámi uhybá pohledem, rozpačitě si olízává rty a zaujatě se dívá z okénka. Příroda se za sklem jen míjí. Hudba ze sluchátek se vám odráží v uších, cítíte jak vám vysychá v puse. Rozvalená paní vedle vás vás utlačuje a vy jen sedíte a díváte se před sebe.
Myšlenky vám v hlavě proudí samy. Neovládáte je, i když vám jsou nepříjemné. Zžírají vás zevnitř, cítíte jak vám srdce buší v hrudním koši. Na hrudi máte podivný tlak, ale nemá to nic společného s fyzickým stavem. Jak vám na záda dopadají všechny problémy. Myšlenky, z kterých vám naskakuje husí kůže. Snažíte se bojovat a říkáte si, že to přeci nevzdáte, ale ve chvíli kdy vás v očích začnou pálet slzy, nechcete už věřit ani svým slovům.
Začíná vám to být nepříjemné, nejraději by jste se schouleli do klubka a vyplakali se. Ale vy sedíte v autobuse a všude jsou lidi.
Po tváři vám sjede jedna slza, urychleným pohybem ruku ji setřete a otočíte hlavu k okýnku. Paráda, pomyslíte si, ještě tři zastávky. Rychle zamrkáte a všechny pocity v sobě začnete dusit. Všechny pocity, které zapříčinily tu slzu.
Začíná vám to být nepříjemné, nejraději by jste se schouleli do klubka a vyplakali se. Ale vy sedíte v autobuse a všude jsou lidi.
Po tváři vám sjede jedna slza, urychleným pohybem ruku ji setřete a otočíte hlavu k okýnku. Paráda, pomyslíte si, ještě tři zastávky. Rychle zamrkáte a všechny pocity v sobě začnete dusit. Všechny pocity, které zapříčinily tu slzu.
Neznáte to?
Já už ano. Svět se asi zbláznil, možná už začala fungovat spravedlnost. Končí další otřesné prázdniny, co jsem zažila. (Nestěžuji si, odjakživa trávím prázdniny zavřená doma.) Začíná škola, nová sezóna, začínám žít v novém bytě. Přijde mi to nespravedlivé, ale já můžu maximálně egoisticky zvednout hlavu a žít dál. Nic s tím neudělám. Řítím se na dno a jediné, co mi psychicky "pomáhá" je, že dopad teprve přijde.
Pokračovala to tak to..
Ruce se mi začaly třást. Nebrečím před ostatníma a už vůbec ne v autobuse plném lidí. Pevně jsem semknula rty a kousla se do jazyka. Ta paní se roztahovala opravdu nepříjemně. Zesílila jsem si písničku ve sluchátkách a zadívala jsem se na osobu, kterou jsem celou dobu propalovala zamyšleným pohledem. Nebyla tam. Začalo mě kručit v žaludku, ale hlad jsem neměla. Za poslední dobu jsem jedla málo. Bolela mě hlava, a tak jsem hudbu trochu zeslabila. Srdce mi protestanky bilo, jak se mi nechtělo do mého nového domova. Nenáviděla jsem to tam od první doby, co jsem překročila práh a i přesto jsem věděla, že jiný domov nemám. Do očí se mi nahrnuly slzy, když autobus projel kolem okna mého milovaného bytu.
Stěhování, začátek školního roku, zdravotní problémy a teď.. Rodina. Ano, člověku se začne plnit přání, které má celý svůj život a přitom ho to sráží ještě blíže ke dnu. Nabíráte rychlost, cítíte to, ale ten dopad ne a ne přít. Bylo by to snaší, rychle by jste se zvedli a bylo by vše Ok, ale není..
Dozvídám se pravdu. Vlastně, všichni by mě chtěli poznat, ale ten.. Ten na kom to hlavně záleží nechce. Jsem svému otci ukradená a proto to odnáším já i ostatní. Dnes jsem zjistila, že mám skvělé sestřenice, že tam k nim tak nějak patřím. Zaplnili další prázdné místo ve mně, ale já.. pro svého otce jsem já nejspíš kus masa.
Asi nemá moc empatie, ale já se cítím opravdu hrozně. V hlavě mi utkví pohled na moji babičku na lůžku. Moje babička. Pro mě cizí žena.
Konečně se ta paní zvedla. Tiše jsem vydechla a na tváři mi přelétl malý úsměv. Zadívala jsem se na zamilovaný pár, který seděl napříč mě. Slušelo jim to a než jsem se nadála, sedla si vedlě mě nějaká slečna. Byla hubená, ale proč se také tak roztahovala? Sleduji ten pár, opravdu jim to moc sluší. Po chvíli opět sjedu pohledem před sebe. Na srdci mě tíží kámen, na zádech mám velké břemeno. Cítím, jak mi únavou padají víčka, která se usilovně snaží zadržet slzy, které se mi houpou v očích. Je to těžké, ale nevzdávám se. Zaobírám se myšlenkou, že o těch to pocitek napíšu článek. V hlavě si vše popisuju, povídám si, řeším své problémy. Myšlenkou zabloudím k tomu, že by možná bylo dobré navštívit psychologa. Uvažuji o sebevraždě, o tom co by ze mě bylo, kdybych ji neprovedla. O tom, jestli mám budoucnost. Nechci být průměrný člověk, chci něčeho dokázat. Karty jsou rozdané, cíle vytyčené a já si za nimi jdu.
Sebevražda.. opakuji si vduchu.
Co by jsem ztratila, když bych ji měla odvahu uskutečnit. Skoro vše. V srdce se mi začnou rodit další směsy pocitů. Vadilo by mi to, ale i ten pocit, že vše bude zase dobré.. že už tady nebudu oxidovat, že zemřu, že budu někde šťastná, anebo se smažit v pekle, mi prostě dokazuje, že by mi ty ztráty nevadily. Vůbec.
Prudce jsem zavrtěla hlavou, ta paní se na mě divně podívala. Švihla jsem po ní varovným pohledem a stočila hlavu k okénku. Zhluboka jsem si povzdechla, nezvládám to, potřebuji pomoc. Potřebuji si s někým popovídat.
Dozvídám se pravdu. Vlastně, všichni by mě chtěli poznat, ale ten.. Ten na kom to hlavně záleží nechce. Jsem svému otci ukradená a proto to odnáším já i ostatní. Dnes jsem zjistila, že mám skvělé sestřenice, že tam k nim tak nějak patřím. Zaplnili další prázdné místo ve mně, ale já.. pro svého otce jsem já nejspíš kus masa.
Asi nemá moc empatie, ale já se cítím opravdu hrozně. V hlavě mi utkví pohled na moji babičku na lůžku. Moje babička. Pro mě cizí žena.
Konečně se ta paní zvedla. Tiše jsem vydechla a na tváři mi přelétl malý úsměv. Zadívala jsem se na zamilovaný pár, který seděl napříč mě. Slušelo jim to a než jsem se nadála, sedla si vedlě mě nějaká slečna. Byla hubená, ale proč se také tak roztahovala? Sleduji ten pár, opravdu jim to moc sluší. Po chvíli opět sjedu pohledem před sebe. Na srdci mě tíží kámen, na zádech mám velké břemeno. Cítím, jak mi únavou padají víčka, která se usilovně snaží zadržet slzy, které se mi houpou v očích. Je to těžké, ale nevzdávám se. Zaobírám se myšlenkou, že o těch to pocitek napíšu článek. V hlavě si vše popisuju, povídám si, řeším své problémy. Myšlenkou zabloudím k tomu, že by možná bylo dobré navštívit psychologa. Uvažuji o sebevraždě, o tom co by ze mě bylo, kdybych ji neprovedla. O tom, jestli mám budoucnost. Nechci být průměrný člověk, chci něčeho dokázat. Karty jsou rozdané, cíle vytyčené a já si za nimi jdu.
Sebevražda.. opakuji si vduchu.
Co by jsem ztratila, když bych ji měla odvahu uskutečnit. Skoro vše. V srdce se mi začnou rodit další směsy pocitů. Vadilo by mi to, ale i ten pocit, že vše bude zase dobré.. že už tady nebudu oxidovat, že zemřu, že budu někde šťastná, anebo se smažit v pekle, mi prostě dokazuje, že by mi ty ztráty nevadily. Vůbec.
Prudce jsem zavrtěla hlavou, ta paní se na mě divně podívala. Švihla jsem po ní varovným pohledem a stočila hlavu k okénku. Zhluboka jsem si povzdechla, nezvládám to, potřebuji pomoc. Potřebuji si s někým popovídat.
Není s kým. Potřebuji obejmout, není kdo. Bolí to. Doma to nenávidím, vystresováná matka mi psychicky opravdu nepomáhá, bratr už vůbec.
Nechápu to. Ještě to nekončí. Budu slavit patnácku a já se přitom děsím rodinné oslavy. Jsem sama. Kamarád, který mi hrozně moc pomáhá se mi zarývá stále více pod kůži, ale já teď na jiné city než marnost a beznaděj nemám místo. Bojím se, že ho ztratím. Mám ho ráda. Nalhávám si.. Nevím, jak moc ho mám ráda. Teď opravdu nevím. Doufám, že si tohle nepřečte, protože tohle není zrovna ideální vyznání citů..
Zadívala jsem se s okýnku a prudce vyskočila ze sedačky. Všechny myšlenky šly stranou. Musím vystupovat! Popadla jsem svoji sportovní tašku, hodila ji přes rameno a rychle jsem vyšla z autobusu. Lidé jsou opravdu otravní tvorové. Nejdřív se snad vychází, ne? Prodrala jsem se davem a počkala, až autobus odjede. Tohle byla moje první cesta z tréninku přímo do nového bytu. Byla otřesná. Přehodila jsem z novu tašku přes rameno a teď už se slzama na tvářích se rozešla kolem obchodního centra k tramvaji.
Zadívala jsem se s okýnku a prudce vyskočila ze sedačky. Všechny myšlenky šly stranou. Musím vystupovat! Popadla jsem svoji sportovní tašku, hodila ji přes rameno a rychle jsem vyšla z autobusu. Lidé jsou opravdu otravní tvorové. Nejdřív se snad vychází, ne? Prodrala jsem se davem a počkala, až autobus odjede. Tohle byla moje první cesta z tréninku přímo do nového bytu. Byla otřesná. Přehodila jsem z novu tašku přes rameno a teď už se slzama na tvářích se rozešla kolem obchodního centra k tramvaji.
V hlavě mi zní svědomí. Vysmívá se mi. Opakuji si, že jsem nic. Že nikomu za nic nestojím. Že nemám šanci v životě něco dokázat. Ani v té hloupé házené.. Tréner mě ten den seřval, trénerka ošklivě vynadala. Vím to. Chápu, že to bylo otřesné, že jsem v té bráně vlastně ani nemusela být. Ale řekněte.. v mém psychickém rozpoložení, chytat dobře prostě nešlo.
Často mi matka říkala, tím, že chytáš stále dobře se musíš připravit, že až jednou budeš chytat průměrným výkonem jako mají ostatní, dostaneš vynadáno dvakrát víc. Smála jsem se. Stupidní teorie. Ten den jsem se už nesmála.. Nejsem stroj, nešlo to. Samozřejmě, dá se to převést do pozitivní stránky. Kolikrát se mi stalo, že jsem naštvaně flákla doma s dresem naštvaná sama na sebe, že jsem chytala hrozně. A tréner tvrdil, že to bylo dobré. Blbost. Jen já vím, jak dobrý výkon předvedu.
Často mi matka říkala, tím, že chytáš stále dobře se musíš připravit, že až jednou budeš chytat průměrným výkonem jako mají ostatní, dostaneš vynadáno dvakrát víc. Smála jsem se. Stupidní teorie. Ten den jsem se už nesmála.. Nejsem stroj, nešlo to. Samozřejmě, dá se to převést do pozitivní stránky. Kolikrát se mi stalo, že jsem naštvaně flákla doma s dresem naštvaná sama na sebe, že jsem chytala hrozně. A tréner tvrdil, že to bylo dobré. Blbost. Jen já vím, jak dobrý výkon předvedu.
Došla jsem na zastávku a nastoupila do tramvaje, která akorát přijela. Měla jsem zarudlé oči, ale s nuceným úsměvem jsem se dívala na lidi kolem mě. Jela jsem pár zastávek. Celé tělo mě bolelo a hlavu jsem měla jako střep. Nejspíš jsem měla zase teplotu. Zdravotně to se mnou šlo z kopce, psychicky taky. Vystoupila jsem a rozešla se neznámou ulicí k baráku, kde jsem bydlela. Přešla jsem ho. Taška byla těžká, a tak jsem ji položila a naštvaně do ní kopla. Netajím se tím, že jsem cholerik. Otočila se a rozešla se k zelenému baráku. Vytáhla klíče a začala je jeden po jednom zkoušet. Byla jsem doma.. v oficiálním doma, ale opravdové doma mám někde jinde.
Ať žijí nové začátky..
Ať žijí nové začátky..
Oh honey,... neříkám, že víš jak se cítíš, ale... tuším.
Moje první cesta "domů" (ne, ani po půl roce tomu DOMOV prostě říkat nebudu) byla hrozná. Bydlím sice asi o sto metrů dál, ale o to je to horší, protože prostě vždycky kolem starého musím projít. Nadávala jsem a nadávám do teď.
Jediná věc, která mě na nasranosti baví, je šerm při tom. Jednou jsem byla dokonce tak nasraná, že jsem si nepohlídala sílu a jen jsem mlátila do kamaráda, až jsem o něj zlomila šavli. On to chudák trpěl, veděl jak se cítím a tak mě nechal, abych do něj sekala. Muselo ho to bolet a přesto ani necekl. Ráda chodím nasraná na trénink.
But, believe mi. To dno tam je, i když to někdy trvá. Dotkneš se špičkou a odrazíš se vzhůru jako střela. Believe mi, zažila jsem to.
A něco jsi. Něco budeš. Něčeho dosáhneš. Už jsi dosáhla a já ti to závidím, věříš mi?
A nevím co jiného říct. Říkám ti to furt, ale ty mě evidentně neposloucháš :D