na Blog.cz

Je hluboká tma, která schovává všechno hezké, co je na světě za slunečního světla vidět. Prostupují jí světla z oken, za kterýmu se míjí barevná světla od televizorů, ruší ji dálková světla aut a celou tmu jako by kontrolovaly vzdálené, ale přesto blízké hvězdy, co se na náš svět dívají z nebe.
Lidé se začínají připravovat ke spánku, ale právě teď se probouzí druhá tvář světa. Každou noc se probouzejí ti, co nepotřebují nakupovat v obchodech jídlo a nemusí se stresovat tím, jestli přijdou včas do práce. Každou noc se probouzejí ti, kteří jsou naši bratři, ti, kteří jsou naši paraziti. Probouzejí se upíři. Krvelačné zrůdy dnešního světa..

Protože v Pondělí píšu slohovou práci, rozhodla jsem se napsat něco cvičně. Téma znělo: Moje Vánoce.
Příběh jsem přiřadila k rodině, ve které se vyskytují postavy z RPG.. :)

"Proč?!" zařval z plných plic. Krutá pravda ho prudce udeřila do uší a začala se prokousávat mozkem. Postupovala pomalu, každá buňka jeho těla byla nucena si ji vychutnat. Pomalu, bolestivě, celou..

Muž nižší postavy si vjel rukou do vlasů. Před další vlnou vzteku přivřel oči a zhluboka vydechl. Bolelo to víc, než by si sám někdy mohl připustit a i přesto se smiřoval s tím, že jednou to muselo přít. Ale takto? Blbost!

Pevně semknul čelisti a udělal rychlý krok k mladíkovi. Chytl ho za košili a bezmocně s ním zatřásl.

"Jsi normální?" zašeptal nevěřícně a současně s tím se mu zadíval do modrých očí. Byl tak moc podobný svému otci. "Proč jsi to udělal?" pokračoval tichým hlasem, chtěl znát odpověď. Vysoký plnoštíhlý mladík se nebránil, bez výrazu se díval Erweionovi do očí a kroutil hlavou.

Nová povídka, která bude na kapitoly. Jedná se o mé První FF, takže prosím berte ohledy. :D
Šlo to nějak samo, takže jsem ani nemusela přemýšlet, o čem to přesně bude.
Vítejte v mém světě Harryho Pottera.. :) Snad se bude líbit.

Znáte to..
Sedíte v autobuse a upřeně se díváte před sebe. Osoba před vámi uhybá pohledem, rozpačitě si olízává rty a zaujatě se dívá z okénka. Příroda se za sklem jen míjí. Hudba ze sluchátek se vám odráží v uších, cítíte jak vám vysychá v puse. Rozvalená paní vedle vás vás utlačuje a vy jen sedíte a díváte se před sebe.

Myšlenky vám v hlavě proudí samy. Neovládáte je, i když vám jsou nepříjemné. Zžírají vás zevnitř, cítíte jak vám srdce buší v hrudním koši. Na hrudi máte podivný tlak, ale nemá to nic společného s fyzickým stavem. Jak vám na záda dopadají všechny problémy. Myšlenky, z kterých vám naskakuje husí kůže. Snažíte se bojovat a říkáte si, že to přeci nevzdáte, ale ve chvíli kdy vás v očích začnou pálet slzy, nechcete už věřit ani svým slovům.
Začíná vám to být nepříjemné, nejraději by jste se schouleli do klubka a vyplakali se. Ale vy sedíte v autobuse a všude jsou lidi.
Po tváři vám sjede jedna slza, urychleným pohybem ruku ji setřete a otočíte hlavu k okýnku. Paráda, pomyslíte si, ještě tři zastávky. Rychle zamrkáte a všechny pocity v sobě začnete dusit. Všechny pocity, které zapříčinily tu slzu.

Konečkami prstů mu začalo procházet svrbění.
Ustalo. Krátce zadržel dech, než opět pocítil mravenčení v rukou. Rozšířilo se až k celé dlani. Přestalo. Jeho dech se ztišil na minimum, kvůli očekávání ze strachu a bolesti, ale místo toho ho po šíji pohladil něčí dech. Na těle se mu objevila husí kůže. V místnosti bylo hromové ticho, jediné co ho rušilo, byl buracející vítr za okenicemi. Temné nebe naznačovalo, že se blíží bouřka.
Mladý muž s havraně černými vlasy seděl na vratké židli. Jeho kůže se třpytila pod umělým světlem, kapičky potu stekájící po spáncích chladily jeho horkou kůži, roztřesené ruce byly přivázané k opěrkám a nohy připoutané k nohám židle. Rty měl mírně pootevřené a vdechoval skrz ně hutný, těžký vzduch, který mu vůbec nedával tolik kyslíku, kolik potřeboval.

Byl slyšet můj dlouhý,suchý dech, mé kroky a mé tiché,veselé prozpěvování.Vítr nevál ale přesto se na stromech lehce pohupovali listy,pouliční lampa problikávala a v oknech bylo vidět barevné světlo od televizoru. Byl ten známý obávaný datum. Pátek třináctého a já jsem šla sama v tom nejtemnějším parku ve městě.

Obyčejný den jako každý jiný myslela jsem si dokud jsem nezaslechla ten podivný zvuk.

Malé zrnko v písku. Ano, ta osoba, ten snílek, který si myslí že změní svět. Všichni ví, že nezmění jen ta osůbka ano. Je totiž tvrdohlavá a když si něco usmyslí jde si zatím. To by nebylo tak hrozné, ale někdy obětuje tak moc. Někdy to jsou velké ztráty. Je to prostě vůdčí typ, který dokáže potěšit i zklamat, rozveselit i rozesmutnit. Možná že dokáže jednat diplomaticky, ale jen když je to na papíře v životě vůbec. Nemůžeme ji za to odsuzovat, ale v životě je to spíše diplomatický antitalent. Každý má něco, ale tu to není zrovna velké plus.

Dokáže se přetvařovat, to ji jde dobře, ale co jiného ji zbývá? Nechce žít v této době. Nebaví ji tady žít. Nudí se tu. Hodně zajímavá věta, když si vezmu dnešní svět. Kina, filmy, knížky, sport tolik věcí. Ta osůbka je stvořená pro jinou dobu. Věří tomu a ví to a jen nějakým malým nedorozuměním se ocitla tady. Je náladová, pesimistická a znuděná. Je pravda, že někdy zapomene na svět, kde by chtěla žít a užívá si to tu, ale to se stává málokdy. Proto ráda píše, ráda skládá písmenka za sebe a žije si svůj vlastní svět. Vždy si jde za svým cílem. Je odhodlaná a je akční. Akčnost to ji v dnešním světě chybí. Vždyť koho by potěšil každý den stejný. Škola, trénink, spánek, škola, trénink, spánek…

Ji určitě ne. Je prostě taková, nedokáže dělat více věcí najednou. A vlastně když se do něčeho pustí, nikdy u toho dlouho nevydrží. Všechno by ráda zkusila, nevím proč. Už je prostě taková. Kdyby se našel stroj času, byla první, která by ho vyzkoušela. Ráda zkouší nové věci, objevuje a sleduje, ale k čemu ji to bude? K čemu ji bude bojové umění, když ho nepoužije v životě? Potřebuje ten strach co ji zmrazí krev v žilách, tu tmu ve které se cítí jako doma to dobrodružství, které tak miluje. Nemá vzor, chce být originál, nechce být jako někdo. Nepotřebuje někoho napodobovat, nechce být dobrá jako někdo. Ona chce být lepší než někdo. A vzdor? Dnešní svět, dnešní doba. Měla by se lépe, kdyby byla postava v knížce. Má svá přání a sny. A věří že se jí splní.

Je neuvěřitelný snílek. A ví, že ve snech se žije a v životě sní. Možná už to víte, ale přeci jen je slušnost vám říct,kdo to je.

Ta osůbka, vysoká dívka s dlouhými hnědými vlasy a pronikavým pohledem jsem já.

To já bych chtěla žít v jiném světě. To já jsem životní antitalent.

Prosím seznamte se, to je můj temperament.


Ten kdo bude chtít vědět víc, možná.. Možná se časem dočká.
*Původní název - Antitalent